Esoterika

Můj reálný zážitek: Setkání s vlkodlaky – 1. část

Do tohoto článku jsem se nechtěla pouštět. Nejdřív jsem to ani nechtěla nikomu říkat, protože mi bylo jasné, že mi nikdo neuvěří a všichni si budou myslet, že jsem cvok. Všichni kromě mého přítele, který byl u toho a zavázali jsme se, že to nikomu neřekneme. Až do včerejška kdy jsem se rozhodla, že o tom chci napsat. Bez ohledu na to, co si kdo bude myslet. Já vím co jsem viděla. A přítel u toho byl a viděl to taky. Ale teď vám to povím hezky od začátku, jako pohádku. Nebo horor?

zdroj: https://wall.alphacoders.com/by_sub_category.php?id=134881

V životě jsem se už setkala s ledasčím. Běžně vidím bytosti jako jsou andělé, víly, elfové, duchové, nebo i démoni. Musím se ale přiznat, že jsem vždy dost pochybovala o existenci vlkodlaků. Snažila jsem se mít vždy mysl otevřenou, ale logika mi vždy říkala, že vlkodlaci jsou jen výplodem fantazie. Nevím proč, zkrátka jsem nevěřila že opravdu jsou.

Ještě než jsme se přestěhovali pryč, bydleli jsme s rodiči v domě u řeky. Naproti za řekou se tyčí kopce, které pokrývají lesy. Pamatuju jak jsem se dřív v noci dívala z okna a viděla to světýlko. Světýlko, které svítilo jakoby uprostřed v lese. Uprostřed ničeho. Když jsem večer chodila venčit psa, pozorovala jsem to světýlko taky. Bylo na tom něco zvláštního. Většina lidí by se nad tím zřejmě ani nepozastavila, ale já do té části lesa běžně chodívala na výlety, a tak jsem věděla, že tam rozhodně nejsou žádné lampy a ani tam nikdo nemá domek. Pak jsme se přestěhovali a světýlko mě přestalo trápit.

Ten večer kdy se to stalo jsme byli s přítelem sáňkovat. Chtěli jsme se vrátit do dětství, tak vzal sáně a rozhodli jsme se jít sáňkovat na kopec pod les. A jak jsme tam tak mířili, znovu jsem uviděla to světýlko.

„Vždycky mi vrtalo hlavou co to tam svítí. Je to divné.“ Řekla jsem.
„Jo že? Tam v té části lesa nic není, je to jakoby svítilo odnikud.“ Řekl přítel.
„Když jsme ještě bydleli ve starém bytě tak jsem se na to světýlko dívala. Fakt mi vrtá hlavou co to tam svítí. Třeba tam má někdo menší chajdu nějak zastrčenou mezi stromy, tak jsem ji přehlídla.“
„No já to světlo taky vidím každý večer z okna. A mockrát jsem už byl v tom lese, byli jsme tam i běhat. A žádná chajda tam fakt není.“

Chvíli jsme sáňkovali, ale mně to nedalo.

„Hele Niku, pojďme se tam kouknout, jen kousek. Já chci vědět odkud to svítí.“ Poprosila jsem. A tak jsme slezli ze sání a šli vstříc tajemnému světýlku. Šli jsme trasou, kterou jsem šla už mockrát. Ale tentokrát bylo něco jinak. Podívala jsem se na Nika a viděla, že i on má trošku zmatený pohled.

„Niku?“
„Ano Marťo?“
„Jdeme po cestě.“
„Ano Marťo.“
„Niku ale tady nikdy taková cesta nebyla.“
„Já vím. Ale mně spíš vrtají hlavou ty lampy.“ – Sotva to dořekl, došlo mi to. Šli jsme po cestě, která tady nikdy dřív nebyla. Nemluvíme tady o vyšlapané lesní stezce. Mluvíme tady o cestě jako kráva, že by po ní projel i traktor. Ale co bylo divnější, podél té cesty byly lampy které svítily.

„Tak jo, možná jsem debil, ale nebyla jsem tu jen chvilku a najednou je tady cesta lemovaná lampama?“ Řekla jsem.
„Nejsi debil. Já tady byl před pár dny. Můžu tě ujistit, že ta cesta tady nebyla a nebyly tu ani ty lampy. Navíc když vidíme to světýlko z takové dálky, tyhle lampy bychom taky viděli jak svítí. A jaký má smysl mít takovou cestu a tolik lamp uprostřed lesa?“ Nik začal teoretizovat. On je totiž takový ten přísně vědecký typ. Je to nerd. Teoretizuje i o naprosto běžných věcech. Teď jsem ale na jeho tváři viděla ten výraz. Ten výraz který znám z těch chvil kdy se snaží přijít na řešení matematické rovnice a nechce přiznat, že je prostě v háji a neví jak dál. Opravdu si lámal hlavu nad tou cestou a lampama. Neměl na to teorii. Byl v koncích. Jeho chladná logika mě ale vždy drží při zemi. Jeho chladná logika mi teď dokazovala, že prostě blázen nejsem.

Šli jsme dál podél lamp. Cesta se stáčela nahoru.

„Tady byly všude stromy. Tenkrát jsem tady seděla, jak jsem se pohádala s rodiči. Vím to naprosto jistě. Cesta tady nebyla a dala bych za to ruku do ohně.“
„Já vím. Já tady jel na kole.“

Postupovali jsme po cestě lemované lampama hlouběji do lesa, ačkoliv brodit se hlubokým sněhem po tmě není nic moc. A v tu chvíli jsme si uvědomili, že jsme přesně v těch místech, kde je to tajemné světýlko. A že zdrojem toho světýlka je jedna z těch lamp. Proč ale nevidíme svítit i ty ostatní? Proč vidíme jen tuhle?

Nik se rozhlížel po okolí a zkoumal. Vymýšlel teorie. Já se zahleděla do tmy když najednou… Uviděla jsem to a celá ztuhla. Začala jsem koktat.

„Niku tam tam tam… tam bylo tam!“
„Co tam bylo? Co říkáš?“ Odpověděl. Věděla jsem že mi to neuvěří. Ale já to opravdu viděla, nebo se mi to zdálo?
„Tam! Tam! Viděla jsem…“ Ukazovala jsem do tmy, Nik se podíval tím směrem.
„Co jsi tam viděla?“
„B-bylo tam…“ Nedořekla jsem to. A bylo to tady znova. Nadechla jsem se a vydechla a zašeptala:
„Teď jsi to viděl?“
„A… ano. Viděl jsem to.“ Polknul nahlas.

Pokračování příště – 2. 2. 2017

 

4 thoughts on “Můj reálný zážitek: Setkání s vlkodlaky – 1. část

  1. Naprosto upřímně ti věřím. Jsem jedna z těch, co na vlkodlaky věří. Naopak nejsem moc schopná věřit v ostatní bytosti. Třeba upíry. Ti mi přijdou hodně nereální.
    Tak trochu ti tohle závidím, sice bych se asi… a utekla, ale někdy to chci vidět na vlastní oči.

    1. Já právě moc na upíry ani vlkodlaky nevěřila. Jen na energetické upíry, ti jsou reální. Takže pořád musím na tento zážitek myslet. Taky bych je ještě někdy chtěla vidět. Bylo to fakt neuvěřitelné. Vypadali velikostně i proporcema jak vlkodlaci ze Stmívání. Přitom tak jsem si vlkodlaky nikdy nepředstavovala. Spíš jako ve Van Helsingovi nebo tak.

      1. Jé, ty jsi viděla Van Helsinga? Já na něj koukala asi ve třech nebo čtyřech a byl to můj nejoblíbenější film 😀
        Já si je vlastně vzhledově moc nepředstavovala. Jenom jsem věřila, že někdy v nějaké formě jsou. Když se nad tím zamyslím, tak reálnější mi asi přijde ta verze ze Stmívání. Ale kdo by se zabýval tím, co je reálnější, že jo.

        1. Jooo viděla mockrát, mám ho na DVD :). Jako malá jsem sledovala seriál co se jmenoval něco jako Vlkodlak Tommy a to tam běhal klučina, kterému za úplňku vyrostly drápy, zuby a chlupy. Tehdy jsem to žrala ale zpětně bych řekla, že je to spíš nějaká zvláštní evoluční forma z Planety opic :D.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.