Esoterika

Můj reálný zážitek: Setkání s vlkodlaky – 2. část

Viděli jsme to oba. Bylo to jako vlk. Černá silueta vlka, který byl ale velký jako medvěd. Vynořil se ze tmy, skočil přes cestu. Neskutečně obrovské zvíře, které ale bylo jako vlk. Jen mnohem větší. A chvíli na to takto skočil další. A Nik ho viděl.

Nevím, co jsem si v tu chvíli myslela a nevím co mě to napadlo. Ale chtěla jsem to vidět z blízka. Měla jsem ten divný pocit, věděla jsem, že to nejsou obyčejné lesní zvířata. To bych neměla to staré známé mravenčení okolo páteře. Něco se tu dělo. Něco „nadpřirozeného“.

„Jdu se podívat blíž.“ Zašeptala jsem na Nika. Nastalo ticho.

„Cože jdeš?!“ Ozvalo se po chvíli za mými zády. Já ale byla zvědavá a pomalu jsem se začala přibližovat k tomu místu, kam ti obrovští vlci skočili. Ale pak se ozval z poza stromů přímo přede mnou strašlivý zvuk – hluboké, temné a dostatečně odstrašující vrčení. Vrčení co neznělo jako od běžného vlka nebo psa. Bylo mnohem hlubší a silnější. Zježili se mi na těle všechny chlupy. Přísahala bych že se zježily i ty, co byly oholené. Zarazila jsem se a začala couvat zpět.

„Slyšel jsi to?“ Pošeptala jsem. Nik přikývnul.
„Dobře, já si myslím, že je na čase abychom šli pryč. Velmi pomalu, klidně a tiše teď odejdeme.“ Řekla jsem.

Nebudeme si hrát na hrdiny a radši přiznáme, že náš klidný a pomalý odchod vypadal nějak takto:
Utíkali jsme z kopce dolů tak rychle, div jsme se nepřerazili a u toho Nik ječel: „Já na ně hodím ty sáně! Třeba je to zdrží!“ a já ječela na něj: „Jo, jasně, sáně budou předkrm a my budeme další chod! Utíkej!“

Po chvíli jsem ho zastavila:

„Zastav. Tady už jsou lidi. Kdyby nás mohli nebo chtěli sežrat, asi už by to udělali. Viděl jsi jak byli velcí? Bylo to jako vlci ale velké alespoň jak medvěd! Co to kruci bylo??“
„Já nevím. Ale zato jsem viděl odkud to vyskočilo – přesně od té lampy, co byla zdrojem toho světýlka co vidíme!“
„Do háje Niku! Podívej na ty lampy! Jsou uprostřed lesa! Kde je nějaké vedení??“
„To ti neřeknu Marťo. Protože tady žádné vedení není.“
„Takže mi chceš tvrdit, že ty lampy napájí jen tak vzduch? Nebo tady ten sníh?“ Nik neměl žádné teorie. Spíš se tvářil jak kdyby ho v blázinci něčím nadopovali a udělali z něj zeleninu. Pokrčil ramenama.
„Nerad to přiznávám ale musím konstatovat, že nevím.“

Připadala jsem si že jsem se snad musela zbláznit. Jasně – andělé, víly… To všechno existuje a vidím to. Ale vlkodlaci? To už mi připadalo jako hodně velké fantasy. Jenže jsem je viděla naprosto stejně, jako vidím víly a anděly. Vlastně ještě reálněji, protože zatímco andělé a víly jsou jemnohmotní, ti vlci byli z masa a kostí. Byli stejně tak reální, jako Nik co stál vedle mě. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky. Potřebovala jsem se na to vyspat.

„Tak jo. Zítra sem jdeme zas!“ Zavelela jsem.
„Cože? No… tak dobře.“ Odpověděl Nik. Věděl, že se mnou nemá smysl se hádat, jsem tvrdohlavá jako mezek a šla bych tam znovu, ať už s ním nebo bez něj.
„Prozkoumáme to místo. Teď už se tam vracet nechci, ale zítra tam budou určitě nějaké stopy. Tak obrovské zvíře musí přece nechat stopy!“

Jak jsme se vzdalovali od toho místa pryč přes řeku a dál, pořád jsem na to musela myslet. Děsilo mě to a fascinovalo zároveň. Bylo to něco neskutečného. Ten večer jsem se převalovala v posteli a nemohla usnout. Za zavřenýma očima se mi pokaždé vynořily obrysy obrovských vlků a v pozadí bylo slyšet silné a hluboké vrčení…

Když jsme se pak vydali znovu na to místo, stopy jsme žádné nenašli. V noci nasněžilo, což jsem předpokládala, ale spoléhala jsem se na místo, kam vlci po skoku dopadli – bylo tam hodně křoví, určitě by bylo „doráchané“, ale nenašli jsme nic. Spoléhala jsem se na svůj stopovací talent. Jestli jsem někde jako dítě strávila spoustu času, tak právě v lese. Strýc byl myslivec a táta mě hodně učil o stopách zvířat, jak zvířata stopovat, jak je pozorovat, jak se k nim přiblížit… Zkrátka všechno. I přesto jsem ale tentokrát nenašla vůbec nic. Jakoby to všechno byl jen přelud.

A cesta a lampy? Samozřejmě, že tam už nebyly. Ani další dny. Ale tajemné světýlko odtud svítí pořád. Je to připomínka toho, že se to opravdu stalo a opravdu jsme to viděli. Nik se nad tím snaží nepřemýšlet a vytěsnit to z hlavy a pokaždé, když uvidí z okna světýlko a vzpomene si na to, odvrátí hlavu jinam a jde dělat něco, čím zaměstná svou mysl. Já se ale na světýlko zamyšleně dívám pokaždé, když ho vidím…

7 thoughts on “Můj reálný zážitek: Setkání s vlkodlaky – 2. část

  1. Napadlo tě časem nějaké vysvětlení té cesty a lamp? Kdysi jsem četl v časopisu Enigma o situacích, kdy se lidé při procházce v lese dostali na místo, které tam nemělo být, že prý přešli jakoby do jiného světa. A dojít tam podruhé se jim nepodařilo. Ačkoliv ve vašem případě tam to světlo stále svítí, takže ta cesta tam „někde“ v lese stále je schovaná. 🙂
    Ještě mě zajímá – mýty o vlkodlacích je dávají do souvislosti s fázemi měsíce. Pamatuješ si, jestli byl měsíc v nějaké fázi? (Ačkoliv s fázemi měsíce je v mýtech v souvislosti pomalu všechno „nadpřirozeného“, tak to možná nebude mít nic společného.)

    1. Já nad takovým nějakým vysvětlením už přemýšlela. Už mě napadlo, že jsme třeba přešli do jiného světa. V lese se mi to už několikrát stalo ale obyčejně to poznám. Mám vždy na chvilku takový zvláštní a dost intenzivní pocit, který trvá jen chvilku, ale tentokrát to nebylo až tak moc intenzivní. Přemýšlím nad tím skoro pořád. Co se týče toho měsíce, mám pocit že dorůstal, ale ruku do ohně bych za to nedala. A máš pravdu že do souvislosti s měsícem se dává skoro vše 😀 ale asi se tomu moc nedivím. Z toho co vím z hodin biologie a z různých přednášek navíc je toho kolem měsíce dost nejasného a někteří vědci si něco už taky vysvětlují nadpřirozenými silami.

      1. Týjo, a popíšeš v nějakém dalším článku tyhle zkušenosti s tím, když vlezeš do jiné dimenze? Prosím! 🙂

  2. Samozřejmě, že ti to věřím, protože předáváš nějakou svou zkušenost. A snad poznám, kdy člověk takhle předává zkušenost a ten druhý by mu měl věřit. Škoda, že tohle lidi moc neumí… Jinak podle mě je to jasné – prostě jste se dostali do jiné dimenze. A když pořád to světýlko vidíš, tak pořád vidíš do té jiné dimenze, i když už ses tam znovu nedostala přímo. Andělé, víly a všechno to ostatní je vlastně taky z jiné dimenze, vlkodlaci taky a prolíná se to. Zajímalo by mě, jestli bych to světýlko třeba viděla taky, protože já takhle do jiných světů nahlížet neumím. 😀 A zajímalo by mě, kdy a jak je možné se tam vědomě dostat. Protože na tomto světě jsou takováto místa, kudy se dá projít do jiného světa a když by si šla s někým, kdo to umí, tak ten někdo by to vědomě otevřel. Tohle by mě zajímalo nejvíc.

    1. No mně se na tom právě zdá divné to, že do jiných dimenzí poznám když vlezu a chodím do nich záměrně, protože už i vím kde tato místa jsou, kudy se tam dostat. Jenže tohle bylo jiné. A to světýlko vidí úplně každý, ne jen já s přítelem. Napadlo mě už jít na to místo znovu za bílého dne a nafotit to tam. Možná tam zítra zajdu. Mně to trochu připadá, že jsme nevlezli do jiné dimenze, ale že jiná dimenze vlezla k nám.

      1. Jj, tak jsem to vlastně i myslela, že ta dimenze vlezla k vám. To je zvláštní, že to světýlko vidí každý a pořád. Jiná dimenze o sobě dává vědět. 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.