Esoterika

Jiné dimenze: Můj první přechod

Jak přecházíš do jiných dimenzí? Jak poznáš že jsi přešla? Jak to v těch jiných dimenzích vypadá?

Toto jsou některé z otázek, které mi čas od času přijdou na e-mail. A tak mě napadlo o mých znalostech ohledně jiných dimenzí napsat sérii článků, kde vám to vše povykládám. Nejdřív bych začala svým osobním příběhem o mém úplně prvním přechodu.

Byla jsem asi v osmé třídě na základce. Vždy jsem se ráda toulala venku v přírodě a objevovala nové věci a místa, často úplně sama, někdy společně s mou nejlepší kamarádkou Barčou. A právě při jedné takové mé osamělé procházce se stal tento příběh:

Šla jsem po starém chodníčku a sama nevěděla kam mířím. Snad nikdy jsem při svých dobrodružných výpravách neměla jasný cíl. Zkrátka jsem šla, nechala se vést instinkty. Při této výpravě to nebylo jinak. Sem tam jsem na chodníčku zabočila a nebyla si úplně jistá, kam mě můj šestý smysl táhne. Letní sluníčko mi dopadalo na tvář a já byla plná odhodlání. Málokdy jsem měla opravdu strach. Tentokrát mě má intuice vedla na místo, kde jsem byla všehovšudy dvakrát za život a bylo to už pěkně dávno. Přišla jsem k malému parčíku, kde bylo pár stromů a keříků hustě na sobě. Když tu jsem si všimla, že v jednom místě je mezi keříky maličká cestička. Bylo to jasné – přesně tam mířím! Na chvilku jsem zaváhala. Přeci jen za těmi keříky mohlo být uplně cokoliv – bezdomovci, feťáci. Ale pak se vedle mě zjevil můj anděl, položil mi ruku na rameno a povzbudivě se usmál. A já si byla jistá, že nic zlého za těmi keři není. Proto jsem Gabrielovi opětovala úsměv a udělala krok vstříc neznámému místu.

Abych prošla mezi keři, musela jsem se lehce přikrčit a doslova se jimi prodrat. Docela jsem se u toho zapotila. Nakonec bylo léto a bylo dost horko. Jak jsem se tak prodírala keříky, uviděla jsem těsně před sebou něco jako pidipotůček, i když mi nebylo úplně jasné odkud a kam teče. Přeskočila jsem ho do místa, kde se keře rozestupovaly a stromy svými korunami tvořili poeticky vypadající oblouk, který vypadal skoro jako brána. Prošla jsem tím obloukem a najednou jsem měla velice silný pocit – něco jakoby do mě prudce narazilo, něco neviditelného a rozvibrovalo moje vnitřnosti. Byl to pocit krátký a intenzivní, doprovázený pocitem závratě, jako na kolotoči. Bylo to jako bych padala. Jako bych na malý moment přestala cítit fyzické a silně prožila něco, co s hmotou nemělo nic společného. Jakmile jsem trochu popadla dech a přestala se mi točit hlava, rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla jsem na velkém poli. Co bylo zvláštní bylo to, že bylo všude strašné bláto. Na to, že bylo několik dní velké sucho to bylo opravdu dost zvláštní. Půda by měla být pevná, ale já stála po kotníky v blátě. Pak jsem si všimla potemnělé oblohy. Skoro jakoby mělo začít pršet. A stromy a rostliny rozhodně nebudily pocit léta, ale spíš přicházejícího podzimu. Pořád jsem měla závrať a mravenčení okolo páteře. Bylo mi jasné, že se tady děje něco velice zvláštního. Šla jsem dál po rozblácené polní cestičce. Nepamatuju se, že bych tady někdy dřív byla – ale moment! Ano! Vím kde jsem! Tady jsem kdysi dávno byla s kamarádkou, je tady blízko cvičiště pro psy! Rozběhla jsem se. Upřímně jsem vůbec nevěděla co se děje. Měla jsem pocit, že to tady znám, ale všechno vypadalo jinak. Nepamatuju si, že by tady tenkrát bylo tak velké pole. Vlastně tady pole nebylo. Jsem si tím skoro jistá. Zoufale jsem chtěla najít to cvičiště. Jen abych měla nějaký záchytný bod, nějakou stopu. Upadla jsem do bláta. Začalo pršet. Bezva. Vstala jsem a byla celá zablácená. Navíc mi začala být zima, protože moje letní oblečení do čtyřicetistupňového vedra rychle promoklo. Šla jsem dál. Už bych měla slyšet štěkot psů ze cvičáku, ale neslyším nic. Nakonec jsem došla k brance která vedla k psímu cvičišti. Alespoň tak jsem si to pamatovala. Ale když jsem se podívala za branku, zůstala jsem v šoku stát – nic tady nenaznačovalo, že by tu vůbec kdy bylo něco jako psí cvičiště. Ale já to místo poznávala. Jenže místo psích průlezek, tunelů a dalších tady byly dřevěné zbytky z něčeho neidentifikovatelného a celé cvičiště bylo zarostlé, jakoby na něj nevkročila noha už pěkně dlouho. Jsem na stejném místě, vím to jistě, ale jako bych nebyla. Otočila jsem se a zírala do pole. Tady jsem – po kolena v blátě, v dešti, na poli o kterém nevím že tu kdy bylo, u cvičáku který neexistuje. Jiné počasí. Ten intenzivní pocit. Začínalo mi docházet co se tu děje. Bylo to jediné logické vysvětlení. Vypadá to, že jsem skutečně prošla do nějaké jiné verze světa. Že bych byla v jiné dimenzi? Podívala jsem se na hodinky – do háje, jsem tady hodinu?? No to snad ne, to přece nemůže být pravda, vždyť jsem tu jen chvilku! Krucinál, musím domů. Máma mě zabije. Rozběhla jsem se zpět ke stromové pseudobráně. Déšť začínal sílit. Než dojdu domů, budu promočená na kost. Ale jestli je moje teorie o přechodu do jiného světa správná se dozvím záhy. Protože jestli jsem opravdu přešla do jiné dimenze, tak tam za těmi stromy bude zase pěkně. V tu chvíli mi došla věc tak děsivá, že jsem se na chvíli zastavila – co když se už nedostanu zpátky? Co když tady zůstanu trčet už navždycky? Nenenenene! To se nestane! Já jdu zpátky! Zase jsem se rozběhla, prošla mezi stromy a opět se dostavil ten intenzivní a krátký pocit. Muselo to vyjít. Jsem zpátky. Určitě! Spíš než bych tomu věřila jsem se samu sebe snažila přesvědčit. Prodírala jsem se křovím a u toho se poškrábala o trny. Vylezla jsem ven a… Bylo krásně. Po mráčku na nebi ani památky. Bylo naprosto sucho. Tady nepršelo už několik dní. Vypadala jsem, jako bych sem ani nepatřila. Byla jsem v úplně mokrém oblečení, s mokrými vlasy a až po kolena od bláta. Vykročila jsem zpět k domu a cestou přemýšlela o tom, co se to vlastně stalo. Snažila jsem se utřídit si myšlenky. Ale nějak se mi to nedařilo. To nejsrozumitelnější, co moje mysl v tu chvíli vyplodila bylo: „Byla jsem tady. A pak tam. A pak zase tady.“. Byla jsem trochu v šoku, ale zároveň naprosto hotová z toho, co se mi to zrovna stalo. Jak mi to postupně začalo docházet, šok se pomalu měnil z „Do háje co se to stalo??“ na „Hergot tak to je kruté!“ a zase jsem se dala do běhu. Tohle musím jít povědět Barči! Ale nejdřív musím domů!

Když jsem odemkla dveře, vběhla jsem na chodbu a zakřičela na mamku: „Mami jsem tady, nic mi není!“ Mamka přišla do chodby a začala křičet: „Ježišmarja jak to vypadáš? Kde jsi to lezla?? Ty ses snad vyválela někde v blátě! Proč jsi tak mokrá? To jsi někde spadla do řeky?? Ježiš to není ani možné!“ Nechápala jsem že mamka nevyšiluje kde jsem byla tak dlouho a místo toho se zaobírá tím že jsem od bahna.

„Tak řekneš mi kde ses válela teď když je tam sucho?!“ Zeptala se mamka naštvaně.
„Hele mami, to mi asi neuvěříš, ale já byla v jiné dimenzi a tam je teď asi podzim víš.“ Mamka se na mě zamračeně podívala.
„Fajn, máš zákaz dívat se na Hvězdnou bránu! Ty blbosti máš z tama, plete ti to hlavu!“ Oznámila mi naštvaně.

Mávla jsem rukou a odešla do pokoje. Sedla jsem si ke stolku. Nechápu priority mojí mámy. Místo aby se strachovala kde jsem se stará o špinavé věci. Řekla jsem jí, že budu pryč hodinu. Ale dohromady jsem byla pryč víc jak dvě hodiny. Mračila jsem se a zamyšleně sjížděla pohledem každý předmět na mém stolku. Můj pohled se zastavil na budíku. Ukazuje špatný čas. Asi se zastavil. Povzdechla jsem si a šla ho nařídit podle spolehlivých hodin v našem obýváku. Když jsem se ale podívala na hodiny v obývacím pokoji, ukazovaly stejně jako můj budík. Nechápu to, vždyť jsem se tam na tom poli dívala na hodinky a… Došlo mi to. Podívala jsem se na hodinky. Nešel špatně budík. Ani hodiny v obýváku. Byly to moje hodinky které šly špatně. Ukazovaly víc. Podle času na budíku jsem byla pryč sotva hodinu. Cítila jsem, jak se mi na tváři objevuje úsměv. Tak on nám v jiné dimenzi i jinak ubíhá čas!

Pokračování příště 

 

4 thoughts on “Jiné dimenze: Můj první přechod

  1. Jestli je pravda, že opravdu chodíš do jiných dimenzí, tak je to teda dost hustý. V tom případě by se to mohlo na procházce stát i mě. Náhodou projdu křovím a budu najednou někde jinde? To by tu nejspíš museli být nějaké brány do jiných světů.
    Ale třeba i ty brány se otevírají jen pro někoho. Kdo ví?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.