Nezařazené

Co byste NIKDY neměli dělat epileptikovi

Vrátila se, nečekána a nezvána. Epilepsie. Po devíti letech se mi ta megera vrátila, a to se vší parádou – přišla o Vánocích hned se třemi grand maly po sobě. Nikdo to nečekal, všichni jsme si mysleli, že už jsem definitivně zdravá. Nikdo na to nebyl připravený, já už vůbec ne. Můj táta je z toho vždycky dost mimo, strašně panikaří, což se dá pochopit. Nicméně epileptické záchvaty u mě nejsou nic moc nového, trpím jimi od pěti let, a tak by člověk čekal, že už bude vědět, co má dělat a co ne. Tak mě napadlo – když to stále neví můj táta, jak to můžou vědět lidé, kteří se s epilepsií u někoho ze svých blízkých setkali teprve poprvé? Nebo podruhé? Rozhodla jsem se sepsat ze svého vlastního pohledu pár bodů, které byste nikdy neměli epileptikovi dělat během a po záchvatu. Samozřejmě vycházím ze skutečnosti, že se nejedná o epileptické malinké dítě, ale už o většího školáka, nebo dospělého člověka, který je schopný mluvit sám za sebe. Ještě bych podotkla, že pokud jde o úplně první záchvat, lékaře určitě vyhledejte.

Jen ho nechte, ať se třepe

Zní to drsně, ale co chcete s člověkem během záchvatu dělat? Udělejte maximum proto, aby si dotyčný jedinec neporanil hlavu například při pádu, ale rozhodně nijak nezasahujte do jeho „třepací fáze“, protože v tuto chvíli je tělo člověka v křeči a můžete mu naopak ublížit. Počkejte, až se dotřepe. Poté člověk upadne do bezvědomí. V této fázi se jej začněte snažit přivést zpět k vědomí.

Nepanikařte

Snažit se přivést k vědomí neznamené, že začnete řvát a s dotyčnou osobou divoce třepat. Uklidněte se, mluvte na tuto osobu, můžete mluvit i trochu hlasitěji a snažte se ji přivést zpět k vědomí, ale šetrně! Byly dny, kdy můj táta panikařil naprosto neskutečně, ačkoli se ho mamka snažila uklidnit. Věřte mi, že mi opravdu nijak nepomohlo, když tak panikařil, spíše naopak. V tu chvíli jsem si dělala akorát starosti o něj, víc mě to vystresovalo, a pak to se mnou škráblo zas. Byly chvíle, kdy jsem měla sto chutí cynicky prohlásit „Do háje tak mám tu záchvat já nebo ty?? Já, tak se sakra uklidni, ty nemáš důvod vyvádět!“

Čas na oddech

To nejhorší, co můj táta mohl vždycky dělat kromě paniky, bylo to, že sotva jsem se začala probírat k vědomí, začal mi klást složité otázky stále dokola. Jenže pokud máte grand mal, nemáte sílu ani udržet vlastní moč, natož tak si s někým dlouze povídat o svých pocitech. Já osobně když se probírám, tak se probírám velmi postupně. Postupně se mi začíná vracet sluch i zrak, chvíli po záchvatu ještě nemám sílu se postavit na nohy. Co udělá táta? Začne na mě chrlit:

„Bouchla ses do hlavy. Bolí tě hlava?“ a ačkoli zcela upřímně odpovím, že mě nic nebolí, tak pokračuje:

„Co tě bolí? Je ti špatně? Bolí tě něco?“ a já znovu seberu veškeré pozáchvatové síly z rezerv a odpovím znovu že ne.

„Nebolí tě teda nic jo? Co ta hlava?“ Jelikož už nezbývají síly, abych taťku slušně poslala někam, tak ho prostě ignoruju s vědomím, že jsem mu sdělila vše, co mělo být řečeno. A jelikož mu neodpovídám na otázky, začne divoce pobíhat po místnosti a ječet že nereaguju, protože mám malý záchvat. Nepomáhá ani to, že na něj mamka řve ať už se laskavě uklidní a jde si třeba zapálit.

Vzápětí nervózní táta dodupe zpět a začne se mě ptát:

„Můžeš vstát?“ A já si pomyslím – děláš si prdel? Zrovna jsem se probrala a ty mě ani nenecháš vydechnout. Místo toho jen stručně odpovím, že ne. Na to konto mě taťka zvedne a táhne mě někam jinam, nedbaje mé informace že nikam po svých nedojdu, a tak chvíli poté dostanu další záchvat.

Respektujte přání

Probírá mě taťkovo zběsilé dusání po pokoji a příval otázek, kterými zahrnuje alespoň mamku, když já se zrovna dotřepala a nejsem schopna odpovědí. Mimo jiné chce volat záchranku. To se teda už pěkně naseru, adrenalin už mi stříká až z uší a já začnu blábolit (protože po třetím záchvatu mi už není rozumět skoro nic), ať nikam nevolá, že nechci do nemocnice, že mě to jen znovu vystresuje a škrábne to se mnou zas. Táta mele furt dokola že zavolá záchranku a mamka ho už taky začala ignorovat. Obě moc dobře víme, že je ta záchranka po osmnácti letech záchvatů uplně k ničemu. Hodně by nám pomohlo, kdyby se taťka sebral, přestal vymýšlet blbosti, a radši podal mokrý studený kapesník a švihnul mi ho na hlavu. A taky by pomohlo, kdyby mi někdo podal čisté pyžamo a přestal mě furt někde tahat a radši mě chvíli nechal tam kde jsem.

Nezveličujte to a nepřivádějte další stres

Druhý den ráno volá táta svým kamarádům doktorům, kterým vykládá, že jsem měla šest záchvatů, ačkoliv byly jenom tři. Započítal do toho totiž i ty imaginární malé záchvaty, alias ty fáze, kdy jse ho už raději ignorovala. Těsně poté přijde do pokoje, kde ležím jak po mrtvici, stále neschopná dojít si sama na záchod a pořádně se vyjadřovat. A tak tam u mě stojí a spustí, kolik dalších vyšetření mě znovu čeká, že musím k neurologovi, na EEG a na magnetickou rezonanci, pak musím znovu k neurologovi, musím se léčit, nasadí mi léky. Bla bla. Léčbu stejně odmítnu, takže celý tento cirkus je úplně k ničemu. Lidi, jestli nemáte epileptikovi po několika záchvatech co jiného říct, než mu vyjmenovat seznam co si všechno musí zařídit a kam všude si musí zajít k lékařům, tak to radši neříkejte nic. A radši doneste ten studenej mokrej kapesník a flákněte mu to znovu na hlavu.

Doufám, že někomu tento článek pomůže. Znovu podotýkám, že pokud jde o úplně první takový stav a vy vlastně ani nevíte, zda se jedná o epilepsii, tak určitě volejte záchranku! Při dalších záchvatech to už ale nechte na přání dotyčné osoby, i když by se obecně měla volat záchranka při každém velkém záchvatu. Ono je to při opakovaných záchvatech opravdu zbytečné, pokud člověk začne normálně dýchat a zkrátka celý zpět normálně naběhne. Ta záchranka neřeší vůbec nic, jen tím člověku přidáte stres z neznámého prostředí, kde nebude moct být se svou rodinou většinu času. Alespoň tak to vnímám já. Plus se k tomu u mě přidává strach z převozu. Já jsem totiž asi takový unikát, který má strach z ježdění autem…

8 thoughts on “Co byste NIKDY neměli dělat epileptikovi

    1. No on to všechno ví. Ne pokaždé je to takové, vybrala jsem jeden z extrémních případů. Ale někdy ho ta panika sebere nějak víc no. A to pak s tím člověk nic nenadělá. Já ho zas chápu, vidět takto svoje dítě pravidelně, tak mám nejspíš taky nervy v kýblu. Tohle je hrozně složitá věc a pokud má někdo takovou povahu, že ho to strašně sebere, tak v tu vypjatou chvíli s tím nejde nic moc dělat. Ono je to náročné pro všechny zúčastněné a ta zdravá míra starosti se hledá dost těžko.

  1. Zbožňuju takové lidi, co si myslí, že doktoři jsou něco extra a vyléčí všechno na světě 😀 Můj taťka je to samé 😀 Jsem od malého děcka atopik, takže se mnou pořád chodili po doktorech. Když se mi teď ekzém zase „rozleze“, tak na taťkovo zděšené zvolání, že musím okamžitě k doktorovi, mu odpovídám, že nikam nejdu. Ať se smíří s tím, že doktoři to vyléčit neumí a nic s tím nezmůžou. Kromě kortikoidů, které už doma stejně mám a mažu podle doporučení mi nic jiného stejně nedají. Takže se léčím sama podle svých potřeb a je to tak pro mě nejlepší. Samozřejmě když vím, že už to sama nezvládám, tak jdu, ale jinak ani boha 😀
    Tvoje situace mě mrzí, ale snad budeš mít na dalších minimálně 9 let pokoj! 🙂

    1. No přesně! Děkuju, kéž bych už pokoj měla. No a k tomu ekzému – moje sestra má taky atopický ekzém a přítel taky. Sestře se to zhoršuje v době kdy ji chytá alergie a příteli během stresu a v létě. Jestli jsi ještě nezkoušela, tak zkus od Havlíka takovou tu mastičku Havlíkův přírodní zázrak. Nevím jestli to na to pomůže, ale mně se to zatím osvědčilo na vše :).

  2. Mám kamarádku, která má epilepsii, a vím, že co se známe, prodělala několik záchvatů, nikdy o tom ale blíž nemluvila a já si říkala, že bych o tom měla něco vědět, kdybych někdy náhodou byla při tom. Takže, s nadsázkou řečeno, hlavně klid a mokrý kapesník 🙂

  3. Super článek. Jelikož dost lidí s PAS mívá i epilepsii, tak je to určitě přínosný, kdybych někdy šla na nějaký sraz. Díky.

    1. Děkuji! 🙂 Já se snažím léčit alternativně a během svého zkoumání a hledání řešení jsem mimo jiné zjistila, že epilepsie i autismus mají stejný mechanismus vzniku! A osobně si myslím, že jsem taky trošku autista, pamatuju si některé takové stavy z dětství a mamka i staříček taky několikrát zmínili, že si myslí, že jsem trochu autista, ale když jsem byla já dítě, tak se tady o tom ještě moc nevědělo a nějak se o tom ani nemluvilo, takže u spousty dětí to nikdo neřešil.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.