Astrálně cestuju tak dlouho, kam až moje paměť sahá. Moje paměť sahá do doby, kdy jsem ještě jezdila v kočárku. Z té doby si pamatuju dětskou dřevěnou postýlku se šprušlemi, která stála v ložnici mých rodičů. Někdy se mi zdály zvláštní sny, kdy jsem se v noci z ničeho nic probudila a létala jsem nad svým malým dětským tělem. Vždy jsem se strašně lekla a najednou mě něco strašně prudce stáhlo zpět a já se s obrovským škubnutím vždy probudila. Tenkrát jsem nevěděla co to bylo. A nevěděla jsem to ani později, když jsem pomalu lezla do puberty, a na tyto létací noční příhody jsem si už zvykla. Už jsem se nebála když se mi to přihodilo a nelekla jsem se. Naopak jsem to brala jako děsnou švandu – zjistila jsem, že tak můžu i létat, což mělo za následek, že jsem létala po bytě s roztaženýma rukama jak splašená. Něco jako když Zvonilka poprášila svou malou lidskou kamarádku vílím prachem. Ale nemusela jsem jen létat. Byla jsem v ložnici a stačilo jen pomyslet na obývací pokoj a bum! Najednou jsem tam byla. Bylo to naprosto úžasné, jako kouzlo. Vnitřně jsem cítila, že můžu vyletět i ven, ale neodvážila jsem se k tomu. Měla jsem z toho strach. A vždy, když jsem se vrátila do ložnice a uviděla své tělo ležet na posteli, hodilo mě to zpět a já se se škubnutím probrala.

Tohle vše se mi vždy dělo samovolně. Ale jak to dopadlo, když jsem se poprvé pokusila astrálně vycestovat záměrně?

Jak měsíce plynuly, byla jsem stále zvědavější. Dychtila jsem po informacích. Co se mi to vlastně skoro každou noc děje? Neodvážila jsem se to někomu říct nebo popisovat. Ani nevím proč, nevěděla jsem co to je, jestli to tak má každý nebo ne, tudíž jsem nemohla ani vědět jestli by se mi někdo smál nebo ne, tudíž jsem z toho ani neměla strach. Něco mě ale vnitřně brzdilo a říkalo mi, ať to nikomu neříkám, než přijde čas. A tak nezbývalo než čekat.

Byla jsem asi v šesté nebo sedmé třídě na základní škole. Zrovna jsme měli hodinu v počítačové učebně (to bylo v době, kdy počítače vypadaly jako obrovské bílé krabice a jediným programem na vypalování CD byl Nero a nejznámější počítačovou hrou zřejmě Solitaire, což si spousta dnešní mládeže už možná nedovede ani představit). Já se samozřejmě zajímala o něco jiného než o výuku, protože jsem vždy byla tak nějak mimo realitu. Byla jsem sice dobrý student, ale duchem věčně nepřítomna. A tak to bylo i tentokrát. Opět jsem přemýšlela nad tím mým nočním létáním, když mi najednou něco řeklo, ať jdu na internet. To mě dost vyděsilo, protože jsem tehdy počítačům rozuměla asi tolik, jako koza petrželi. Doma jsem žádný neměla a tak jsem s tím moc neuměla. Ale udělala jsem, co mi intuice velela. Otevřela jsem prohlížeč a začala vyhledávat různá hesla typu „létání v noci“ apod. Nakonec jsem se nějakým zvláštním způsobem proklikala až k těm stránkám, kde to stálo velkým písmem: ASTRÁLNÍ CESTOVÁNÍ. Dvě slova, co změnila spoustu věcí.

Všechno jsem si přečetla, prostě úplně všechno, co se v té době o astrálním cestování přečíst dalo. A usnesla jsem se, že ještě to odpoledne zkusím zcela záměrně uskutečnit astrální cestování. To jsem taky dodržela. Přišla jsem domů, kde jako obvykle nikdo nebyl, když měli rodiče zrovna odpolední. Batoh jsem hodila do kouta, chvíli jsem nervózně přecházela po bytě a pak jsem si lehla na pohovku. Nevěděla jsem úplně jasně co dělat, ale něco jsem si přečetla na internetu a zbytek jsem tak nějak cítila. Nakonec se mi to dělo skoro každou noc a věděla jsem do čeho jdu. Uvolnila jsem se a povedlo se mi dostat do tranzu. Když ale moje astrální tělo začalo postupně stoupat z těla fyzického tak jsem se lekla a se škubnutím probrala zpět k sobě. Bylo mi zle a celá jsem se třásla. Hlava mě bolela jakoby mě po ní někdo praštil. Byla jsem smutná že se to nepovedlo, ale zklamaná jsem nebyla – čekala jsem, že se to napoprvé nepovede. Ale nevzdala jsem se. Věděla jsem, že to chci zkusit znovu.

Další den jsem byla opět ve škole mimo. Těšila jsem se až budu doma a budu moct v klidu přemýšlet o událostech poslední doby. Doma jsem opět zahodila batoh a šla jsem do kuchyně. Napustila jsem si vodu do skleničky a během jejího popíjení jsem se dívala z okna. Nebyl to ukázkově krásný den. Nebyla bouřka, ale bylo poněkud pošmourno. A najednou jsem cítila že TEĎ je ta správná chvíle. Věděla jsem že se to povede. Položila jsem sklenku a lehla na pohovku. Maximálně jsem se uvolnila a nemyslela na to jestli se to povede nebo ne. Moje hlava byla uplně prázdná. Po chvíli se mi zřejmě povedlo dostat do tranzu. Najednou jsem kolem sebe viděla stříbřitý kruh, který se postupně roztahoval do takového jakoby tunelu, který ale nebyl hmotný, ale byl tvořen energiemi. Chtěla jsem se jich dotknout. Natáhla jsem ruku a najednou jsem se cítila lehčeji. Procházela jsem tím tunelem a dotýkala se jeho energetických hranic. Pak vše skončilo a já stála v ložnici. Cítila jsem se trochu zklamaně – takže to zase nevyšlo? Ale moment. Proč je všechno tak zvláštní? Proč stojím v ložnici, když jsem byla na gauči? A co je to tady? Zrak mi padl na zvláštní stříbřitou šňůru, která vedla z mého pupíku. Pak jsem se podívala na své tělo pořádně. Nebylo hmotné! Dívala jsem se na své jemnohmotné ruce a cítila se jako nějaký superhrdina. Pomyslela jsem na svůj pracovní stolek a vžum! Byla jsem u něj! Pomyslela jsem na chodbu a vžum! Zase jsem tam byla. Bylo to naprosto úžasné! Začala jsem sbírat odvahu abych se otočila. Věděla jsem co uvidím až se otočím – svoje tělo ležící na pohovce. Věděla jsem co se pak stane. Věděla jsem, že se vrátím zpět. Nechtělo se mi ale věděla jsem, že bych to neměla přehánět hned napoprvé. Pomalu jsem se začala otáčet. A jak jsem uviděla své tělo, tak mě to okamžitě hodilo zpět tak rychle, že jsem se probrala s obrovským škubnutím. Byla to fakt síla. Hlava mě zase dost bolela a cítila jsem se tak nějak zvláštně. Byl to zvláštní pocit, být zase „doma“ v tělesné schránce. Pomalu mi začalo vše doopravdy docházet. To co se mi právě povedlo bylo naprosto úžasné a neuvěřitelné! Nečekala bych že se to povede hned napodruhé! Byla jsem tak nadšená! Věděla jsem, že to vše je jen začátek. Že mě ještě čekají velké věci. Tedy takové, které za velké považuju já, ale ostatní by mě považovali za blázna…

Ačkoliv je to zařízeno tak, aby si člověk takovéto silné události příliš nepamatoval a rychle je zapomínal, já tento zážitek nezapomněla nikdy. Vždy si ho budu pamatovat i se všemi detaily a nikdy nepřestanu být vděčná silám vesmíru, že dokážu to co dokážu.

Už se vám někdy povedlo astrální cestování?

Fellien

12 thoughts on “Jak jsem poprvé astrálně cestovala”

  1. Tak to ti docela závidím, že se ti to povedlo takhle rychle. Já se chci naučit astrálně cestovat, nějak mě to k tomu láká, zkouším to pomocí meditace, ale zatím se mi to ještě úplně nepovedlo, vždy jen takový náznak.

  2. Krásny článok. Ja som kedysi skúšala astrálne cestovať, ale nikdy sa mi to nepodarilo tak ako tebe. Každopádne, už je to dávno a rozmýšľam nad tým, že to niekedy skúsim znovu. 🙂

    1. Třeba nebyl ještě ten pravý čas nebo byl problém někde jinde. V blízké době na toto téma vydám článek a věřím že ti pomůže :).

  3. Jak jsi zmínila pokoj rodičů, vzpomněla jsem si na jeden z Tvých minulých blogů: jak se má „Brutální Nikita“? 😀
    Jinak k energetickým krystalům… Nešlo by to pro začátek třeba se Swarovskim? Ne jako definitivně, ale pro zjištění, co a jak (viděla jsem, že to občas dají jako dárek třeba k Milce, tak bys ani nemusela nějak šíleně investovat do prvních pokusů)
    Ale nebojíš se, že tě zase někdo nařkne z toho, že nejsi Fellien? 😀 😀

    1. 😀 Brutální Nikita se má dobře, ale neustále perlí, co věta, to perla opravdu :D. O mých poznatcích a pokusech s energetickými krystaly se tady ještě zmíním, zatím mám hotovou první várku a zrovna je testuju, pak je ještě na testování dám jiným lidem a musím říct, že je to fakt pecka! Nečekala jsem že se to povede a že až tak moc, je to fakt brutální ta energie! K tvorbě jsem použila právě Swarovski krystaly, protože když jsem dělala testy materiálu, osvědčil se Swarovski úplně nejlíp, přijde mi, jakoby to sklo měli „nejčistší“. I tak jsem ale investovala dost, potřebovala jsem konkrétní tvar a velikost, ale nejde ani tak o investici do samotných krystalů, jako spíš do technologie výroby. Není to jen že bych koupila krystaly, pak bych si sedla, chvíli nad nima máchala rukama a pronášela mantry a voilá hotovo! 😀 Je to náročný postup u kterého jsem zkombinovala několik různých technologií dohromady.

  4. Já měla jako malá taky lítací sny, ale byly to asi spíš jen sny, protože jsem se vznášela někde v lese a v oblacích i se svým tělem 🙂

    Piosek

  5. Já jsem teda jako malá cestovala – těsně předtím, než jsem se probudila, jsem se točila a spadla přímo do těla – i to pak bylo šejdrem 😀 I v pubertě se mi to párkrát stalo, jednou docela maso, byla jsem venku před domem a viděla, jak se v našem bytě rozsvítilo světlo v chodbě – žijeme v paneláku, a okno, do kterého jsem viděla, bylo moje. Mám prosklené dveře, za nima je taková chodba. Už bylo tak půl šesté ráno, táta šel do práce, tak si svítil. Pak jsem se s trhnutím probudila a nebyla noc, ale opravdu se dělo, co jsem předtím viděla zvenku. Ještě před návratem jsem se procházela po parkovišti, kde byli nějací výrostci, ale nereagovali na mě, a když jsem jim chtěla něco říct, nešlo to. Ale tohle nebyl vědomě vyvolaný stav, ten se mi zatím povedl jen tak, že jsem byla napůl v těle a napůl ven, nebo jsem poklesla do matrace pod tělo, taky ale jen částečně. Nebo jakoby válím sudy lehce nad tělem.

  6. Více než astrální cestování, které jsem zkoušela mockrát a jednou jsem se dostala do bodu, kdy jakobych lítala nad svým tělem, ale byla to chvilička a hned jsem byla zpátky, se vyžívám v lucidním snění. To už mi jde dost dobře. Akorát nevydržím ve snu dlouho a probudím se. Každopádně zvládám si uvědomit a probudit se do snu. To je taky dost zajmavé.

  7. Supr zazitek 🙂 Ale proc te z toho tak bolela hlava, kdyz telo bylo zvykle na AC uz od malicka? :-O
    Jako prtavy teenager jsem AC taky zkousela, dostala jsem se do bodu, kdy jsem se vzdy z nicehonic v noci probudila rovnou do tranzu, cele telo mi hrozne brnelo a ja se nemohla ani pohnout. Bohuzel to bylo tehdy taky v dobe starych PC se Soliterem :-D, takze vysvetleni ohledne tranzu jsem z internetu jeste neznala a misto toho se pokazde hodne bala a prosila, aby to uz skoncilo. Po nejake dobe to odeznelo a uz se mi to nikdy vic nestalo.

    1. Myslím že mě hlava tak bolela právě proto, že to bylo poprvé vědomě. Jak se dostat do tranzu je spousta možností a když se mi to dělo spontánně v noci, tak se to třeba dělo jiným způsobem a záměrně jsem na to mohla jít jinak, než jak na to bylo tělo zvyklé. Navíc to bylo odpoledne po dni stráveném ve škole a na AC by měl být člověk hodně odpočatý. Kdežto v noci u toho vlastně ležíš a spíš před tím i potom. To je taková moje teorie. Po několika záměrných AC to přestalo a hlava mě už nebolí :). Jinak se mi to spontánně dělo stejně jako tobě :). Není to nic čeho by se člověk měl bát :).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.