V posledních dnech se mi dvakrát nedařilo. Tak nějak mě začalo všechno otravovat. Bylo toho zkrátka moc. A čeho?

  • Začala jsem si vydělávat sama na sebe hned poté, co jsem dokončila školu.
  • V září začínám studovat druhou VŠ, jen tak, abych byla chytřejší.
  • Stěhujeme se. Do většího a krásnějšího.

Nevím, jestli si dovedete představit, kolik je toho běhání po úřadech, když se najednou mění tolik věcí, a do toho máme plánovat svatbu. A stěhovat se. A každý nám do všeho kecá. Pokud zrovna naši příbuzní neovlivňují naše rozhodnutí týkající se praktických věcí, ovlivňují mě sociální sítě. Ale dnes jsem si uvědomila, že ono toho není až tolik, jak se zdá. Alespoň my s Nikem toho tolik nemáme. Nejvíc starostí nám totiž na hrb hází naše okolí a my si to všechno necháváme líbit. Já teda konkrétně nejvíc.

Mám asi nějaký syndrom Matky Terezy – neustále se snažím lidem zavděčit. Chci se zavděčit úplně všem, takže nosím v hlavě tisíc starostí a úkolů, ale když toho máte v hlavě tolik a chcete stihnout vše, pak je jasné, že nic z toho neuděláte pořádně. Začal mi v hlavě růst jeden velký komplex ze sebe samé, protože jsem nezvládala vše a nedokázala se zavděčit všem. Po dlouhých měsících klidu jsem upadla zase do depresí a přestala cokoli dělat. A nemyslím ty deprese, co každý druhý člověk říká, že má. Myslím ty deprese, kdy je vám najednou už úplně všechno jedno, a ten velký pocit mizérie zaplní váš žaludek dostatečně, abyste několik dní nejedli, maximálně jedno jídlo denně z donucení. A že jste si už týden neumyli vlasy je vám taky jedno. Tohle všechno přiživoval ten pocit, že vlastně celá stojím za hov.o, což dosvědčoval jeden drsný a nemilosrdný svědek – Instagram.

Na Instagramu člověk vidí všechno možné, lidé zde prezentují své úžasné životy a okamžiky, které když vidíte pěkně vedle sebe naskládané v těch čtverečcích, tak vám dávají pocit, že to tak skutečně je, že ti lidé mají opravdu všechno skvělé – skvělou postavu, skvělé zdravé jídlo, skvělé rodiče… A vy najednou vidíte, že takoví nejste. Že nemáte takovou skvělou postavu, že to nejzdravější, co jste za poslední dva dny jedli, byla brokolicová polévka z pytlíku, a že si s rodiči třeba tak úplně nerozumíte. A pak máte pocit, že je to všechno vaše chyba, a vy jste ti špatní.

A do toho ty škatulky. Každý druhý člověk se mě ptá, co teda vlastně dělám. A nikdo nechápe, že dělám více věcí najednou a že nejsem ve škatulce spisovatel, nebo ve škatulce podnikatel, nebo ve škatulce student, protože jsem ve všech škatulkách najednou. Nikdo nechápe, že mi nezáleží na tom, jestli rozměr mého povlečení v novém bytě bude korespondovat s novou postelí, protože se s Nikem stejně vždycky mačkáme pod jednou peřinou. Je mi jedno, že budu možná pár týdnů jíst na zemi, protože nezbudou hned tak ze začátku peníze na koupi stolu. A dokonce mi začíná být pomalu ale jistě jedno, co si vůbec obleču na svatbu a jaké budu mít šaty. Díky tomuto nespadám do škatulky „správná hospodyně“, ani do škatulky „správná nevěsta“.

Škatulkování a hranice mi zkrátka nedělají dobře. Připadá mi to svazující. Dokonce ani jednotný koncept Instagramu mi nedělá dobře. Přitom jsou to jen fotky. Ale pokud takto podnikáte a chcete si vydělat, je dobré, když má váš účet jednotný koncept a vypadá to tak nějak jednolitě. Jenže mně tohle nedělá dobře. Nedokážu určit koncept a připadá mi to omezující, protože pak člověk ani nemůže dát na Insta nějakou svou fotku jen proto, že nezapadá do konceptu. A to mě štve, protože pro mě je zkrátka poselství těch obyčejných okamžiků důležitější, než koncept.

Nemůžu se nikam zaškatulkovat a nemůžu zaškatulkovat ani nic, co se mnou souvisí. Protože pro mě ty škatulky prostě nejsou. Dokonce ani v případě psychologických testů. Tam jsou mé výsledky taky často mimo škatulky.

A tak jsem se rozhodla všechny tyto starosti a depku zahodit. Jak? Zbavím se té snahy za každou cenu nacpat se do nějaké určité škatulky a budu prostě jen tak svá. Jen tak si budu, nebudu řešit koncepty a co se sluší a nesluší. Vrátím se k sobě, ke svému dětskému já. Půjdu podle stop svých malých dětských nohou, protože tenkrát jsem neřešila prkotiny, nesnažila jsem se všem zavděčit, a byla jsem to prostě jen já. Paradoxně právě tenkrát jsem byla nejspokojenější a i mé okolí se mnou bylo v rámci možností spokojené, možná právě proto, že i já jsem byla sama se sebou spokojená a v míru.

I když se nemá svalovat vina na druhé, věřím tomu, že za své problémy a depky si většinou nemůžeme sami, ale může za ně skutečně naše okolí a to, do jaké míry se necháme ovlivnit.

Takže pokud je tu ještě nějaká smutná nebo zdeptaná duše, tak mám pro vás vzkaz: Nenechte se ovlivnit názory ze svého okolí. A už vůbec se tím nenechte zdeptat. Život je moc krátký na to, abychom se snažili nacpat do škatulek, které pro nás prostě nejsou. Tak nenechme škatulky, aby nás definovali – sami definujme ty škatulky.

Vraťme se k sobě.

 

16 thoughts on “Zpátky. K sobě.”

  1. Mluvíš mi přímo z duše.
    Řeším úplně to stejné a myslím, že je nás mnohem víc… Úžasné vyšperkované fotky na instagramu a člověk má najednou pocit, že málo cestuje, málo se baví, málo poznává nové lidi, málo tvoří, vlastně není moc produktivní a v tom nejhorším případě to sklouzne k tomu, že je apatický vůči všemu. Neposlouchá sám sebe, namísto toho na sebe vyvíjí tlak a porovnává se s tím obrovským množstvím anonymních tváří, které naposledy viděl před třemi lety a bavil se s nimi naposledy před pěti, ale pravidelně jim kouká na stories a ví, že zrovna teď kdesi na zahradě grilují.
    Ta závislost na sociálních sítích je silnější tím víc, čím se člověk cítí více odtržen z lidské společnosti. Jenže ta propast tím akorát sílí. Taky mě to hodně ovlivňuje. Z toho důvodu jsem si odinstalovala messenger, jenže ta závislost se zas přesunula směrem k instagramu. Takže boj je to neustálý.
    Ale může ti pomoct alespoň fakt, že na to nejsi sama. 😀

    1. Děkuji za upřímný a krásný komentář! Ono je to s tím Instagramem a sociálními sítěmi asi jako s ohněm – dobrý sluha, ale zlý pán. Jediný důvod, proč jsem se na to nevyprdla a neodinstalovala to je ten, že pro mě je obzvlášť ten Instagram neskutečný relax. Hrozně ráda se před spaním dívám na fotky různých krajin a přírody především, protože mě to uklidňuje, ale jakmile mi to začne na hlavní stránce ukazovat „dokonalé“ životy ostatních, je zle :D. Uklidňuje mě hlavně to, že díky mé teď už bývalé kamarádce, která je docela známá blogerka, vím, že je Instagram většinou jen jedna velká přetvářka, pokud jde o osobní účty.

      1. Já vždycky, když vidím nějaké super naaranžované fotky, tak si představuji, co za tím vším asi je. 😀 Je to celkem vtipný si představit ty holky, co si kvůli jedné fotce nanosí štos knih, nějaký ubrus po prababičce, posadí tam kočku a všechno to posypou okvětními plátky růží. :DD Ale zas nebudu pokrytecká, já jsem taky ráda, když z těch fotek mám dobrý pocit… Hlavně kvůli sobě. 🙂 A zase.. Nikdo tam nebude postovat fotku, kde má kruhy pod očima, protože vstává v pět ráno do práce. Je to taková sociální hra, hodně lidí na tom staví svoje všechno a to je už smutný. Taky si ráda prohlížím fotky přírody. 🙂

        1. Hej mě takto baví aranžovat fotky čaje 😀 ale jinak nic, párkrát jsem chtěla aranžovat jídlo a nakonec jsem si řekla – sakra já na to kašlu! Jdu to sežrat! 😀 Navíc já moc nemůžu fotit nějaký foodporn, protože kdyby lidi viděli jak nezdravě jím, asi by se zhrozili, navíc nechci být špatným příkladem generaci „Z“ :D.

  2. Já jsem naštěstí velmi tvrdohlavý kozoroh, takže si do ničeho kecat nenechám. natož aby mě někdo do něčeho nutil nebo škatulkoval. To pak dokážu vystrčit rohy a jsem nepříjemná i na své blízké. Také vždy a za každou cenu říkám to, co si myslím. přímo a na rovinu, žádná přetvářka. Jsem hold taková a ostatní se s tím smířili, mají mě rádi takovou jaká jsem a víc ke štěstí nepotřebuju 🙂

    1. Já jsem tvrdohlavý býk :D. Taky si nenechávám do ničeho kecat a jsem svá, ale jsou případy, kdy radši i já mlčím. My máme v rodině docela složité vztahy, jen jsem o tom nikdy nepsala, protože je to pro mě citlivé téma. No zkrátka jsem se naučila, že pokud nechci, aby mě okolí trápilo ještě víc, je někdy opravdu lepší radši držet hubu a krok, lidově řečeno. Rovněž se nepřetvařuju a narovinu vše řeknu, ale tady je ten problém – v mém okolí je velmi málo lidí, kteří tohle snesou a jsou ochotni akceptovat, ale zas když už se někdo takový najde, je to přátelství a láska navždy :). Třeba ale co se týče té rodiny, tak tam mám pocit, že nemůžu říct narovinu skoro nic. Protože i když řeknu, tak se to přejde a ignoruje, jako bych vlastně nic neřekla. A to jen v tom lepším případě. O horších případech tady raději ani nebudu veřejně psát…

  3. Fellien, takové stavy mám také. Nikomu to nepřeji vím jaké to je. Mě pak přijde, že mi nikdo nerozumí, že v nikom nemám podporu i když ji samozřejmě mám. Je to složité. Vždy se toho tolik nahromadí. Doufám, že už ti bude dobře a na dlouho tohle zmizí a nejlépe na pořád ! 🙂

    1. Děkuji za komentář! Ono se ty stavy depresí tak nějak cyklicky vrací, ale na druhou stranu mi přijde, že pokaždé, když ten stav zmizí, tak z něj odcházím s nějakou novou zkušeností, že mě to pořád něčemu učí a posouvá dál. Asi je nejlepší si na všem špatném najít i něco dobré :). Jestli máš podporu, tak jsi šťastný člověk. Než jsem poznala svého přítele, tak jsem měla fakt kritické období a podporu jsem neměla vůbec v nikom – nejlepší kamarádi se odstěhovali do zahraničí, měla jsem problémy s rodiči… Jediná záchrana byl tenkrát můj pes. Sice když jsem poznala Nika tak jsem pak měla zase další problémy, ale snášely se už mnohem líp, když byl někdo, kdo mi byl oporou. To je pak jedno kolik těch problémů člověk má a jak velké jsou. Vždy se to nakonec v dobré obrátí :).

      1. Ještě bych chtěla něco dodat, momentálně mám také trochu těžké období zase a proto jsem se ají zase obula do toho aby byl na blogu každý den zajímavý článek a tak dále ale pak člověk zjistí ,že se vážně každému nezavděčí a musel by psát ají o něčem co ho moc nezajímá. Hold asi nemám moc společných zájmů s ostatními. Stále přemýšlím zda to vše vzdát a nebo ne. Achjo no 🙂

  4. Deprese je svinstvo a jsem přesvědčená, že kdo si něčím takovým prošel, už nikdy obyčejnou blbou náladu nenazve „depkou“ ani z legrace. Příčina je asi u každého jiná, ale ten vliv okolí je podle mě převažující a má na vznik téhle nemoci zásadní podíl. Držím palečky a posílám spoustu síly na dálku, ať Ti tahle obluda za krkem nesedí, Fellien. Kdyžtak napiš, přijedu jí nakopat zadek, zakroutit krkem a zapíchnout vidličku mezi lopatky, ať Tě neprudí 🙂

    Instagram je kapitola sama pro sebe. Člověk ho nesmí brát vážně. Je to jako listovat pohádkovou knížkou a pak zcela reálně dumat nad tím, jak že to ta Popelka udělala, že narvala šaty do malého ořechu. A jednotný koncept je mi taky cizí a nechápu ho, ač se mi tyhle účty designově líbí a ráda si je prohlížím. Ale jak píšeš – Instagram je hlavně o zážitcích a přeci si nenechám suprovou fotku/okamžik pro sebe jen proto, že třeba barevně nezapadá do kdysi vybraného „konceptu“. Pffff. Život přeci taky nefunguje jen v pastelových barvách, ne? 🙂

    A škatulky? Kašlat na ně. Mě vždycky vyřazovali z dotazníků na škole jen proto, že jim moje odpovědi (pravdivé!) vycházely jako statistická chyba :-DD

    Bebe

    1. Jééé, děkuji Bebe za moc krásný komentář! 🙂 A děkuji za nabídku, ten pocit, že mě přijedeš bránit vidličkou, hřeje! 😀 🙂 Je fakt že od doby, co jsem si prošla první velkou depresí jsem přecitlivělá na to, když mi nějaká kamarádka řekne „mám depku“ a přitom vím, že žádné depky nemá a ještě mi to řekne v průběhu toho, co si na sebe matlá rtěnku a stříká lak na vlasy. To se vždycky neudržím a zařvu: „Ho.no ti je!“ 😀

      Ten Instagram mě párkrát zklamal. I když ani ne tak Instagram, jako jeho uživatelé. Vždycky jsem sledovala hlavně účty lidí, kteří měli podle mě krásné fotky přírody, které byly tak nějak víc od srdce. Nebo mi to tak připadalo. A pak jsem se dozvěděla, že mají blbou náladu, protože „už mažou třetí fotku jen proto, že jim nezapadala do celkového konceptu a barevně neladila“. Wtf? Fakt jsem si naivně myslela, že to ti lidi nedělají a ty jejich účty jsou takové víc „raw“, víc lidské. Teď už aspoň vím, že nejen, že lidem co mají účet na Insta nemůžu věřit ani nos mezi očima, ale já jim dokonce nemůžu věřit ani tu fotku na jejich účtu! 😀

  5. Nad tím instagramem jsem takhle nikdy neuvažovala! Možná to je tím, že mě zajímá focení, tak mě oslovuje spíš výsledná fotka jako taková, než že bych přemýšlela, co je za ní. Ale asi chápu, kam míříš. Naštěstí mám ve svém follow i normální lidi a když jsem měla svůj projekt 365 (fotila jsem každý den po 1 rok), tak jsem sdílela i fotky posmrkaných kapesníků, když jsem měla ubrečenou náladu 😀 A co?! Kašlu na nějaký koncept! 😀 Miliony followers mít asi nebudu, ale to mi je šumák 😀

    Přeju lepší náladu, někdy to dolehne na každého, ale nakonec je důležité se tím nenechat rozhodit a ostatní ať si říkají co chcou.

    1. Já se samozřejmě taky hodně dívám na výslednou fotku, ale právěže asi nějak intuitivně hodnotím i to, co je za ní a dost ty emoce v pozadí působí i na mě samotnou třeba z cizích fotek a vnímám to, i když někdy nechci a chci se prostě jen dívat na fotky :D. Ale ty máš třeba fotky krásné a je za tím cítit něco v pozadí, něco takového příjemného a uklidňujícího, takový poklidný tok všedních dní :). A děkuji!

      1. Jééé děkujuu!! Jestli chceš, hodím ti do directu svou hlavní stránku 🙂 A je pravda, že už mi řeklo více lidí, že mám uklidňující fotky a dokonce uklidňujou i mě samotnou 😀 A tvoje fotky mám taky ráda, tím že je to směs více tvých zájmů, tak to o tobě řekne daleko víc a působí to víc osobně a lidsky.

        1. Jé taky děkuju! 🙂 A omlouvám se, že mi teď trošku trvá odpovědět, ale stěhujem se. Tak díky, že jsi dala vědět do directu! 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.