Když se dívám na dnešní generaci jezdců, je mi z toho smutno. Člověk vidí na koních děti, které ač mají zvíře rády, nemají s ním zdravý vztah, nemají ke zvířeti respekt, a už vůbec nemají problém koně bít bičíkem, škubat ohlávkou v tlamě tak, až koni popraskají koutky, a divoce do zvířete kopat – zvíře neposlechlo, tak proč si na něm nevylít zlost?

Tyto agresivní postupy vidím především u mladších jezdců v poslední době. Každý v okolí dítěte za to nese svou část zodpovědnosti, ať už rodiče, učitelé jezdectví, nebo dnešní podivný systém. Když jsem začínala jezdit na koni, vše bylo úplně jinak. Vše bylo hlavně o vztahu s koněm. Nedílnou součástí jezdectví byla i péče o koně, zkušení jezdci předávali rady těm mladším a nezkušeným. Než jsem začala jezdit, velmi dlouho jsem koně pozorovala, měla jsem o ně zájem jako o bytosti, ne jen jako o prostředek k jízdě. Vnímala jsem jejich chování a přišlo mi zcela jiné, ojedinělé. Pozorovala jsem je a snažila jsem se svým pohledem provrtat do jejich hlavy, chtěla jsem vědět, na co myslí a jakým způsobem uvažují. Nešlo mi o to, být skvělým jezdcem. Šlo mi především o to, být koni skvělým partnerem a přítelem. A ačkoli jsem se na koňském hřbetě cítila naprosto skvěle, stejně dobře jsem se cítila i po boku koně, když jsme prostě jen tak šli vedle sebe. A když jsem viděla, jak někdo jiný koně bije, bolelo mě to stejně jako toho koně, ne-li víc. Když jsem šla poprvé do sedla za účelem naučit se jezdit, věděla jsem už o koních vše, co bylo potřeba. A nikdy jsem za jízdu neplatila, protože jsem si vše poctivě odpracovala na ranči a měla jsem tak možnost poznat spoustu věcí ohledně chodu ranče a péče o koně. Dalo mi to strašně moc.

zdroj: wideopenpets.com

Nebudu tvrdit, že všechny ostatní děti byly v té době stejně mentálně založené jako já, protože to bych lhala. I mezi spoustou dětí se zdravým a krásným přístupem ke koni bylo několik takových, co měly ten přístup stejný, jako právě skoro všechny děti v dnešní době, tj. jdu poprvé na koně, ale už mám to nejluxusnější vybavení, platím si individuál a nemusím makat ve stáji jako šroubek, protože to mám vše zaplacené. A umím jezdit líp než vy a táta mi koupí vlastního koně! Cha!

zdroj: https://wall.alphacoders.com/by_sub_category.php?id=200305

Děti s tímto přístupem tvrdí, že mají taky velmi rády koně, ale podle mě jsou spíš založeny tak, že chovají větší lásku k jezdectví, než ke koni samotnému. Proč se dnešní děti chovají ve valné většině tak, jak se kdysi chovala pouze menšina? Proč mají ke koním agresivní přístup?

Velkou část viny za to nese jistě současný systém – nevím jak ve vašem kraji, ale v mém kraji se systém výuky jízdy na koni rapidně změnil. Zatímco když jsem byla dítě, bylo ještě zcela normální, že jste si koně půjčili na vyjížďku a jeli se projet klidně úplně sami a pak jste koně vrátili zpět a samozřejmě jste se o něj i postarali (pokud vás majitel pořádně znal a věděl, že je na vás spoleh), dnes se u nás horko těžko hledá ranč, kde by vůbec byli ochotní vás vyučovat jízdu na jiném než vašem vlastním koni, za to si samozřejmě zaplatíte a budete jak (s prominutím) pitomci jezdit pod dohledem po jízdárně dokolečka. A aby vám už z toho po určitě době nehráblo, tak pak budete jezdit chvíli na opačnou stranu. Navíc přijdete k hotovému – zkušení jezdci vám koně nachystají, vy přijdete, odjezdíte si ty kolečka na jízdárně, pak odevzdáte koně o kterého se opět postarají pracovníci ve stáji, a v klidu si odejdete domů. Není divu, že jezdectví pomalu upadá – koho by to takto bavilo delší dobu? Mě tedy rozhodně ne. Záchranu zde ale naštěstí stále tvoří nabídka vyjížděk (které jsou v současnosti dvakrát dražší než dříve) a dětských táborů, kde už to ale bohužel také pomalu sklouzává k tomu, že děti týden jezdí pouze na jízdárně. Díky tomuto podivnému systému děti nemají mnoho možností, jak poznat své parťáky, na kterých za peníze rodičů rajtují a které občas bijou. Děti nemají stejné vedení, jaké jsme měli kdysi my, doba postoupila a trenér je rád, když vůbec zaplní kapacitu na lekci a stáji tak jdou peníze, které opravdu nutně potřebuje. Na děti a správný přístup k nim už jaksi není čas a ani nálada.

Druhou věcí jsou děti samotné. Z psychologického hlediska děti velmi rády zkoumají, kde mají hranice toho, co si ještě dovolit můžou a co ne. A jelikož koně toho snesou a nechají si líbit opravdu hodně, mají děti tendence ty hranice neustále posouvat. Koně to poměrně štve, ale je to tak laskavý tvor, že si to nechává líbit. Ale jen tak naoko. Uvnitř v něm se odehrává něco, co postupně vede ke vzniku mnohých zlozvyků. A nezřídka se stává, že pak koně dělají dětem vyloženě naschvály. Děti jsou pak frustrované a to celou situaci zhoršuje.

Porovnávat bych mohla i mezi mnou a dcerou mé známé – zatímco já jsem se v jejím věku zajímala o vše okolo koní, studovala jsem z vlastní iniciativy spoustu knih, měla jsem vše se vzorem koní, sbírala modely, ježdění jsem si odpracovávala a četla spoustu různých časopisů, tu holku nic z toho nezajímá (kromě těch modelů koní), rodiče jí vše platí, ona absolutně neví, co vůběc obnáší péče o koně ani po několika letech, ale když jeden týden nemůže jít jezdit, tak se urazí a s nikým nemluví. A uražená je i každé Vánoce když zjistí, že jí opět nikdo nekoupil vlastního koně.

zdroj: http://animalia-life.club/other/western-horse-riding.html

Celá tahle situace mi připadá smutná a špatná. A připadá mi smutná o to víc, že se ten systém na rančích změnil natolik, že i pro mě je nyní už prakticky nemožné sehnat místo, kde bych mohla jezdit, protože mě opravdu po těch letech v sedle nebaví kroužit jen na jízdárně do zblbnutí. Jediným řešením jsou pro mě vyjížďky, ale při zařizování nového bytu si opravdu nemůžu dovolit vysolit pokaždé, když se budu chtít jet na hodinku projet, šest stovek a víc. Obávám se, že pokud se současný systém nezmění, budou si moci ježdění dovolit pouze děti s bohatými rodiči, a úroveň komunikace a porozumění mezi koněm a člověkem půjde rapidně dolů.

Jaký máte na celou situaci názor vy? A jaká je situace na rančích v místech, kde se pohybujete? Sklouznul tam systém k něčemu podobnému? Podělte se o zkušenosti!

8 thoughts on “Vztah jezdce a koně: Kde jsme udělali chybu?”

  1. Tady v okolí chovají koně asi 3 rodiny, z toho 2 jenom pro sebe a poslední mají ranč, kde učí děti jezdit a půjčují koně (nebo to aspoň dělali, když jsem o nich naposledy slyšela ). Upřímně nevím, jak se tady v současnosti přistupuje k jezdectví, člověka na koni jsem tu neviděla už strašně dlouho. Ale když jsem byla na základce, tak některé spolužačky se tam jezdit učily a fungovalo to tak, že se to neplatilo, ale musely si to odpracovat. Jak je to teď, to nevím. Ale mám zkušenost, že holky, které měly koně fakt rády a zajímaly se o ně, tak tam chodily spoustu let, i když musely pracovat a ty, které jezdily jen proto, aby vypadaly dobře a měly to jako povrchní zálibu, že to prostě zkusí, tak většinou tak do roka odešly.

    1. Je pravda, že dřív to tak opravdu bylo, protože takovým těm co to brali jen tak povrchně a chovali se ke koním agresivně dávali ostatní pořádnou sodu, takže časem ti lidi odešli pryč dobrovolně. Teď to tak už není. A v okolí mého rodného města už teď nejde sehnat jedinou stáj nebo ranč, kde by bylo možné půjčit si koně nebo se na nějakém učit, musíš už mít fakt vlastního. Ale já teda mluvím o westernovém ježdění, anglii jsem nikdy nejezdila a ani nechci.

  2. Fellien, úplně koukám na to co jsi napsala. Je to jako bych to psala já sama a to úplně se vším všudy, nekecám Pracovala jsem u koní, nikdy jsem si jízdy neplatila, vždy jsem si to odpracovala a koně okukovala strašně dlouho jako malá holka než jsme se odvážili s kamarádkou je okukovat místo výběhů i ve stájích kam nám dovolili vždy jít si koníky hladit. Paní co to tam vede si toho všimla a tak to celé začalo, už jsme makali a pak i začali jezdit. Koně sme si nastrojili vždy sami, dělali jsme kompletní péči a byla jsem tam i celé dny když to bylo možné. Byli to úžasné časy a strašně ráda na ně vzpomínám. V létě jsem byla 2x na jezdeckém táboře ale tam už byla situace taková, že z celého týdne byla jen jedna vyjíždka do přírody (majitelé se vymlouvali na bláto v lese a podobně).
    Nicméně, musela jsem koní nechat a více jsem se věnovala studiu. Nyní mám už čas pro svoje zájmy a jak píšeš ty hledám kde by co šlo ale je to katastrofa. Většina stájí jsou zaměřená na dostihový tréning, nehorázné sumy peněz se tam platí…
    Měla jsem přestávku asi 4 roky. Přemýšlím, že budu chodit do staré stáje o které jsem psala (to jak jsem tam pracovala). Mají tam něco okolo 25 koní , většina je soukromých a nevím jak by to bylo s prácí tam. Obávám se, že takových lidí je tam dost.
    Tak uvidíme jak to dopadne vše. Každopádně se chci ke koním vrátit ale ne za cenu všech peněz co budu mít k dispozici kdy :D.

    1. Přesně tak! Já jsem musela přestat jezdit z důvodu, o kterém tu budu ještě psát, ale chci se k ježdění vrátit. Jezdila jsem western a zdá se, že sehnat westernový ranč je nemožné. Vždy když nějaký seženu a tváří se dobře (i když je tam draho, ale budiž), tak je to fakt hodně daleko, že bych tam přes hodinu jela a pak bych stejně musela ještě několik kiláků výlet pěšo, protože nemám auto a nic tam už třeba nejede a tak. Ve výsledku bych minimálně 4 hodiny strávila jen cestováním, abych mohla hodinu jezdit. Nevím, kvůli čemu bych přišla na buben dřív, jestli kvůli drahým jízdám, nebo kvůli ceně za dopravu :/.

      1. Já jezdila normálně anglii tedy, westernový ranč mám tady na kopci hned ale nevím jak je to tam s cenami a tak vůbec a hlavně sem western nikdy nejezdila :D.

  3. Trochu mě mrzí, že jsi vykreslila platící lidi za ty, co se ke koním nechovají úplně správně, narozdíl od těch, kteří si to odpracují. Já třeba lekce platila, a později jsem se o koně už také nestarala (jen jsem ho čistila), protože jsem alergik (ne na koně, ale na seno, slámu, apod.) a opravdu to nešlo. Ale taky jsem se chovala ke koníkům s respektem, úctou a láskou.

    Jinak ale s Tvým názorem souhlasím. Článek je pěkně napsaný a myslím, že by se lidé nad sebou měli zamyslet, protože máš pravdu. 🙂

    1. Jeee tak to vůbec vyznít nemělo, já nemám nic proti lidem kteří si to platí, jen mi vadí ti co si to platí ale na koně jinak vůbec nesáhnou a ani nestojí o nějakou interakci, nebo jak dcera té mé známé – nemají ani zájem se dál vzdělávat nebo se dozvídat nové věci. A aniž by o koni cokoli věděli, tak napochodují do stáje s luxusním vybavením a po týdnech jízdy si myslí, že jsou ti nej. Tohle je ta grupa, na kterou je to celé cílené, jestli to vyznělo jinak, tak se upřímně omlouvám :). A děkuji za komentář!

  4. Ranče tady jsou. Koně zbožňuju odmalička, ale projížďka byla bohužel jen parkrát v tom kruhu. Podle mě je kůň nejlepší zvíře, se kterým se dá nejvíc kamarádit, pokud je prostor, možnosti a člověk na sobě pracuje a má na to kondici. Malá zvířátka, to je jiná kapitola.
    Kůň je chytrý , inteligentní, obětavý, vykonný. Společník na cestách. O ježdění to vlastně přece ani moc není.
    Představuju si, tak někdy s koněm zajet k jezeru a tam prostě jen tak spolu mlčet, nebo mu něco vyprávět a dívat se, jak reaguje. Myslím, že kůň je stimulující společník, který dokáže vycítit mnohem víc než lecjaké jiné zvíře.
    Vůbec nechápu lidi, kteří silácky machrují , že si jdou zajezdit. “ Zajezdit“.. Ono to není asi mluvit jako o dopravním prostředku. Kůň bez vztahu hrozně ubírá romantičnosti, která se dá s koněm prožít někde v přírodě. Ve vlající koňské hřívě je hodně poetičnosti.

    Teď si představuji někdy namalovat obraz vodopádu, kůň s vlající hřívou a v jezeře s odlesky slunce zamilovaný páreček v obětí, kde mezi nimi mezera vytvoří tvar srdíčka.
    Kůň je průvodce na cestě životem. V tom je jeho velké kouzlo a tak se mějte moc rádi a koníčci, ať jsou vašimi koníčky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.