Dnes ráno jsem si kupovala dýňové latté a uvědomila jsem si, že je mi tak nějak lehko. Tam někde uvnitř. A přemýšlela jsem, čím by to mohlo být, ale nemohla jsem na nic přijít. Jelikož jsem měla dlouhou chvíli při pití latté a čekání na tramvaj, začala jsem vzpomínat. To je moje oblíbená činnost, strašně ráda vzpomínám na věci, co byly a už se nevrátí. Na ty dobré, i na ty špatné. Jsem ten typ člověka, co se neustále hrabe v minulosti. A jak jsem se tak v té minulosti přehrabovala i tentokrát, tak mi došlo, co ten pocit lehkosti vyvolalo – odpuštění. Uvědomila jsem si, že jsem bůhví proč odpustila všem všechno. Odpustila jsem bývalým spolužákům, co se ke mně nechovali zrovna nejlíp (rozuměj házeli po mně petardy, kradli mi svačiny, schovávali mi oblečení a neustále mě ochmatávali). Odpustila jsem rodičům jejich křivdy vůči mně (pravda, nejsem vzorem ideální holčičky, ale vyhazovat mě z baráku před maturitou taky nemuseli). Odpustila jsem svému bývalému milenci to, jaký byl a jak se ke mně choval – vždy když si na něj vzpomenu, vybaví se mi Samantha a definice pojmu „my“:

A to nejdůležitější: Odpustila jsem i sama sobě většinu chyb, které jsem v životě udělala, a které jsem si dlouho odpustit nemohla. Když člověk odpustí, vidí svět úplně jinýma očima. Najednou nejsou depky. Maximálně vrcholná míra nasrání (třeba z toho, jak mi dnes kadeřnice ušvihla deset centimetrů vlasů, a já teď vypadám jako nějaká kombinace Samanthy Jones a Taylor Swift). Ale žádné depky. Jen to nasrání. Takže pro mě je teď život skutečně o mnoho a mnoho lepší. A uvnitř mě je lehko. A je to krásný a nepopsatelný pocit, takový pocit vnitřní čistoty a míru se sebou samotným, ale i okolním světem. I když je člověk třeba nasraný, protože nasrání je chvilkový pocit, který za chvíli přejde.

Vůbec si ale neuvědomuju, kdy k tomu došlo? Kdy došlo k tomu, že jsem křivdy a ublížení vyměnila za mír a odpuštění? Ani nedokážu určit tu dobu. Vím jen, že jsem se skoro celý život strašně moc snažila zapomenout na křivdy, které mi mé okolí způsobilo, ale ono to nešlo. To proto, že jsem se snažila zapomenout. Ale nesnažila jsem se odpustit. A i když jsem se třeba někdy snažila odpustit cíleně, tak to nefungovalo. Možná proto, že jsem se snažila být hrozně sluníčkářský člověk, co dokáže lidem odpustit pět minut poté, co mi ublížili. Nutila jsem se do odpuštění. Ale takto to nefunguje. Člověk se do toho nesmí nutit, to musí prostě cítit. Nejde odpustit jen tak, na povel. Ale jednou se v životě člověka přihodí něco, může to být velká věc, nebo i úplná maličkost, a on odpustí. Těžko říct, co konkrétně katalyzuje proces odpuštění. Nedokážu ani identifikovat, co to bylo u mě – to, že jsme se přestěhovali? To, že nastupuju přeci jen ještě na jednu VŠ? Nebo to byl jen ten kousek pšeničného klasu, přes který jsem se dívala na slunce? Nebo to byly voňavé stohy slámy, které se sušily u řeky? Nebo to, že jsem se vrátila k sobě a začala dělat věci podle toho, jak je chci já a ne podle toho, jak to chtějí ostatní?

Nevím.

Ale jedno vím jistě – odpuštění je velice důležité. Mám pocit, že se tím vymazala většina mých životních problémů. A navíc jsem si uvědomila ještě jednu věc, totiž že:

Aby člověk dokázal odpustit, musí milovat. Za schopností odpustit stojí jedna určitá věc – láska.

Když jsem dokázala odpustit tolika lidem, musí to tedy i logicky znamenat, že jsem schopná mít ráda i tyto lidi, mít ráda i ty, co mi někdy ublížili. A to je neskutečně krásný a povznášející pocit. Je to doslova a do písmene božský pocit. Protože Bůh měl rád vždy všechny stejně a nedokázal někoho nenávidět. A já mám teď pocit, že jsem úplně boží. Ne, nechci se rouhat a přirovnávat k Bohu, jen mám takový ten pocit božskosti ve smyslu, že mám pocit, jako bych měla v životě dokázat už úplně všechno a cokoli. Protože co je těžší, než mít rád ty, kteří vám ubližují? Nic. Není nic těžšího.

Vím, že to nejde na povel a nejde se do toho nutit, ale pokud máte v životě problémy, udělejte jedno:

Odpusťte.

A všechny ty problémy odejdou. Nemusíte se do odpuštění nutit, ani si připadat méněcenní, když vám nepůjde odpustit. Nechte odpuštění, ať k vám přijde samo. A až přijde, nebraňte se mu jen proto, že vám někdo udělal něco strašného a vy mu přeci nemůžete jen tak odpustit. Vykašlete se na předsudky a vztek a nechte odpuštění, ať k vám přijde. Protože pak, pak se vám úplně změní pohled na život a na svět.

Jsem přesvědčená, že pokud je Bůh v každém z nás jak se říká, tak se skrývá právě v odpuštění. 

Buďme všichni boží.

10 thoughts on “O odpuštění”

  1. To je pěkný článek 🙂 A musím říct, že tě vážně obdivuji. Jsem člověk, který nemá problém odpouštět dokud nejde o mé bývalé spolužáky. Ublížili mi opravdu hodně a ani dnes si na srazu neuvědomují, jak zle se ke mně chovali a cítí se dotčeně, že se s nimi nechci bavit. Těmto lidem nedokážu odpustit, protože jsou pořád stejní jako dřív. Žádná empatie, uvědomění, jak mi tehdy asi muselo být. Chtěla bych umět jim odpustit, ale nejde to, protože oni sami se považují za bezchybné a mě za tu nejhorší jen proto, že jsem byla tou tichou nenápadnou holkou v koutku třídy.

    Jinak se ale cítím šťastná, jen to hrabání v minulosti je mým zlozvykem 😀 🙂

    LADY LENNA

    1. Děkuji! 🙂 No, mně bývalí spolužáci dělali i mnohem horší věci než jsem tady napsala, ale nechci to někde vůbec psát, takže tě chápu. Na třídní srazy ani nechodím, protože nejsme vůbec schopní se sejít, byla jsem na jednom třídním srazu a od té doby snad ani žádný nebyl. A mám pocit, že velká část těch mých spolužáků se změnila. Nějak už mě netrápí co všechno mi dělali. Už jsem se s tím smířila a vzala to jako důležitou životní lekci a přetransformovala to v něco konstruktivního – takové to „co tě nezabije, to tě posílí“ :). Já jsem jim vadila zas proto, že mám vysoké čelo, do toho jsem měla brýle a rovnátka, takže jsem byla fakt hvězda :D. A taky jsem byla taková ta premiantka třídy.

      Já se hrabu v minulosti strašně moc, den co den. V podstatě žiju víc minulostí než přítomností a vím, že obecně vzato to není dobře, ale mně to tak vyhovuje a líbí se mi to a nějak mě to obohacuje, ale nedokážu říct, jak konkrétně. Když to hrabání v minulosti člověku i pomáhá, tak to může být bráno třeba i jako koníček a nemusí to být nutně špatné :).

  2. Fellien, toto je moc krásný článek. Nedávno se mi stalo něco podobného a musím se ted nad tým jen pousmát. Nad tým co bylo a co se mi stalo, nějak mě to obohatilo a jsem nakonec ráda, že je vše tak jak je právě nyní. Jinak bych to ani nechtěla. 🙂 Po škole se ze mě postupně začíná stávat velký optimista ! 😀
    Jinak, tak fotka kde jsi ty. To už máš ty vlasy zastřižené? :O Musím podotknout, že jsem byla v létě asi po několikati letech u kadeřnice. Moje konečky křičeli o pomoc, strašně jsem se bála aby mě neustřihla všechny vlasy. Nakonec to dopadlo perfektně, nová kadeřnice a já koukala, že to vážně jde vzít jen trochu! 😀

    1. Nene, na té fotce jsem to neměla zastřižené, to je starší fotka a to jsem si stříhala vlasy sama, teď jsem šla ke kadeřnici a mám to fakt kraťounké :(. Strašně kraťounké. Ale nebyla to tak úplně její chyba. Měla jsem ty vlasy docela zničené a ta kadeřnice mi řekla, že si myslí že by bylo nejlepší to celé ustřihnout a úplně se zbavit těch sušších a krepatých částí, protože pak se ty vlasy celkově víc posílí a i rychleji porostou a budou na tom líp. Vím že jsem ty vlasy měla zničené, bojuju s tím už dlouhodobě od doby, co jsem používala přírodní bezsulfátové šampony (fakt katastrofa pro moje vlasy). Tak jsem se rozhodla a řekla jsem jí, že mi ty vlasy může uvalit. Dělala mi i různé super ozdravné a regenerační kůry a nepomohlo mi to. Takže až poté navrhla ustřihnout a já nakonec řekla jo. Na druhou stranu už teď je na těch vlasech vidět rozdíl, jsou úplně jiné, krásné a zdravé a vrátila se jim i jejich přirozená barva. Jen ta délka, ach jo :(. Ale uklidňuju se tím, že mi ty vlasy rychle dorostou zpět. Když je mám zdravé, tak rostou třeba i o 5 cm za měsíc nebo i víc, takže co mi uvalila dnes budu mít zpátky za dva měsíce :).

        1. Neee fotku ne, mám to hrozně krátké a nelíbí se mi to a chce se mi brečet! 😀 🙁 Ale aspoň už budou ty vlasy teď pěkné. Mohla bych ale dokumentovat nějaký jako „progress“, jako o kolik mi to za ty dva nebo tři měsíce vyroste :).

  3. Hezký článek.
    Jsou případy, kdy odpouštím na počkání, jsou případy, kdy odpouštím odpuštěním, které nenabylo účinku, v případech, kdy někdo neustoupil a setrval v pokračujícím škodění nebo jeho čin má následky do budoucna, dokud je nespraví a alespoň ve svém srdci nelituje.
    Nejdůležitější je milovat člověka, který vám ublížil. Dávat mu ale jen tolik lásky, aby vás to nevycuclo. Protože jsou lidé těžce nenapravitelní a tam to jde velmi ztěžka. Takže nenechat to tak, aby to nemělo příliš škodné dopady na váš život. Je v tom i jistá míra společenské zodpovědnosti, když vím, že někdo mi ublížil a může ublížit druhým stejně nebo ještě víc a vím o tom, že se nenapravil, pak je potřeba člověku, který škodil zkusit něco říct slovem , nebo svým životem.
    Já si myslím, že hodně případů , kdy vás lidé zraňují, tak si to neuvědomují, nebo to dělají i úmyslně, ale mají nesprávný pohled na hodnoty a nejsou schopni prožít správnou empatii. Neměli v dětství, co jiní měli, anebo měli, ale nenaučili se to prožívat.
    Nejde o to někoho vychovávat, ale my všichni můžeme ostatním naznačovat, aby sami objevili, že lze prožívat něco krásného a ne jen škodit a škoděním si dokazovat, že jsem něco víc a vy mě uctívejte a pro mě všechno strpíte.
    Celou dobu, ať je to jakkoliv, v jakékoliv situaci mít vnitřní postoj odpuštění a s tím, že špatné činy někoho jiného vůči mě se mě netýkají.
    Stává se často v životě, že dochází k tomu, že vám někdo ublížil nedorozuměním. Pak záleží na vaší vytrvalosti, aby se vše vysvětlilo, když nechcete, aby člověk, který vám ublížil měl po zbytek života pocit, že správně škodil někomu špatnému, když vás automaticky zařadil, stejně jako ostatní do nějakého pytle s čiré hlouposti, nebo z pocitu vlastní viny a ze strachu, že mu/ jí neodpustíte.
    Pak je potřeba, aby osoba zraňující pochopila a dozvěděla se o tom, že jí odpouštíte a že jste jiní, než kam vás řadí. Nebude se pak trápit ani vy. Mír a pokoj ať je všude kolem nás.
    A tak dávám lásku a čerpám z té lásky, která je uvnitř a všude v přírodě.

  4. Jo a těm škodičům, kteří jsou napravitelní, nebo jde o nedorozumění vždy upřímně naznačuji, že pokud se sebou chtějí něco dělat, vždy na konci je moje otevřená náruč vlídnosti a pomoci, bez dalšího připomínání minulosti. Tomu se říká upřímně motivovat lidi k dobru.

  5. Moc hezký článek, ale nelehký úkol. Člověk ví, že by to měl udělat, ale neměl by na sebe tlačit… Prožít si hezky i ty pocity křivdy, trochu si s nimi „pohrát“, aspoň má pak člověk větší možnost zjistit něco i o sobě. Prožít tu bolest, všechno k tomu patří a dát si na čas, některé věci se zpracovávají postupně. 🙂

    1. S tím nadšením do prožívání bolesti opatrně, může být i krutá, ale ten čas potřeba je, zejména proto, aby se připravily cesty k opravám. Ono se někdy sice traduje, že chyba je i na obou stranách, ale to jsem zjistil, že většinou je pověra od těch pohodlných přihlížečů, kteří nepomohou ani nasměrovat. Příklady jednostranné viny jsou například nedůvodné násilí, okradení, podvody.
      Tam člověk toho moc nenadumá o sobě. Každopádně k sebezdokonalení přispívá každá snaha pomoci ve společnosti a třeba právě nastavením situací, aby se někdo napravil. Také jsem zjistil, že poškození lidé ani moc často nemají pocit křivdy, spíš jednoduše bolest, nebo něco podobného. Pocit křivdy může být naprosto irelevantní a to v těchto případech nebývá. Někdy musíte zajít až tak daleko, že se proměníte v eminenci Monte Christo, pokud jde o složitější zápletku a happy end tam nakonec bude.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.