Halloween, Dušičky, Samhain… Ať už to nazýváme jakkoli, jsou to zkrátka svátky mrtvých. Na tyto svátky má spousta lidí plno různých názorů – někdo v tom vidí jen trend přicházející z Ameriky a nepřikládá tomu žádnou váhu, pro někoho je to jeho nejoblíbenější svátek v roce, a někdo zase tvrdí, že se jedná o šílené svátky plné destrukce. Dozvíte se všelicos. Ale kdo vám řekne skutečnou pravdu? Kdo vám poví to, co se o svátcích mrtvých skutečně děje? Takových lidí moc není a i když tady jsou, nechávají si to pro sebe. I já si to nechávala spoustu let jen pro sebe a zcela záměrně jsem se vyhýbala psaní jakýchkoli článků na toto téma. Teď jsem se ale rozhodla sepsat veškeré zkušenosti s těmito svátky ze svého pohledu. Zcela nezkresleně a tak, jak je každý rok prožívám já. Rozhodně vám nechci vnucovat to, že mé zkušenosti jsou jediné správné, nebudu vám ani vnucovat svůj úhel pohledu. Zkrátka vám jen předám mé zkušenosti a zážitky a je na vás, jak s těmito informacemi naložíte.

Věřte nebo ne, během svátků mrtvých se děje spousta věcí na pozadí běžných událostí. Spousta věcí, o kterých vám příliš lidí nepoví. A možná vás z toho bude mrazit v zádech.

Vynechám tady veškeré historické události a historický a náboženský kontext – tyto informace můžete najít i na Googlu. Skočím do toho rovnýma nohama a řeknu vám, co tyto svátky znamenají pro zaklínače:

Svátky mrtvých jsou jediné dny v roce, kdy se spojí náš svět se světem mrtvých. Jsou to jediné dny v roce, kdy zaklínači neodvádí duše mrtvých z našeho světa do toho jejich a neukazují jim cestu. Jsou to jediné dny v roce, kdy je zapomenuto vše zlé, co který duch na tomto světě napáchal. A jsou to tedy jediné dny v roce, kdy si (symbolicky řečeno) zaklínač podá ruku s jakýmkoli duchem a stojí vedle sebe jako rovný s rovným. Jsou smazány staré prohřešky a veškerým duchům je umožněn volný přístup na náš svět, výměnou za jejich dávný slib, že se tyto dny budou chovat ukázněně a nebudou dělat problémy. Celé je to postaveno na vzájemné důvěře zaklínačů a duchů mrtvých, ať už se jedná o jakkoli problémového ducha. Tyto dny je mezi námi všemi uzavřeno jakési nepsané příměří.

Proč tomu tak je? Protože cesta duchů nekončí přechodem z našeho světa do toho jejich. Není to jako v seriálu Posel ztracených duší, kdy se duch dostane do své sféry a tím je vše vyřešeno a šlus. Duchové se mohou do našeho světa vrátit. Ale kvůli pořádku to není zaklínačem jen tak povoleno, protože by si tady mezi námi běžně chodili duchové vrahů a byl by ve všem hrozný binec a zbytečně by to přidělávalo starosti, které jsou nad rámec sil a schopností zaklínačů a čarodějů. Proto je správný postup takový, že kdykoli, kdy se mezi námi objeví duch, měl by se zaklínač snažit, aby co nejrychleji přešel zpět do své sféry. Výjimkou jsou pouze případy, kdy zde setrvává duch zesnulé osoby, aby chránil jinou osobu. Tomu nebráníme, pokud jsou jeho úmysli čisté. Je zde ale spousta duchů (a je jich opravdu moc), kterým se po tomto světě stýská a chtěli by se sem znovu podívat. Ale během roku jim není umožněno jen tak bezúčelně zde trajdat, ve všem musí být pořádek.

Proč se sem chtějí někteří duchové vrátit? Nechtějí se sem vrátit natrvalo, protože na „druhém břehu“ je to opravdu nádherné, ale sem tam se zkrátka i duchům zasteskne po životě který vedli, i když byl plný trápení a problémů, nebo chtějí prostě jen znovu stát vedle svých milovaných. Nebo jde naopak o problémové duchy, kteří rozhodně nejsou nikde, kde by to bylo snad krásné nebo příjemné, ale jsou někde, kde si odpykávají svůj trest a těch pár dní zpět u nás je pro ně příležitost, jak si vzít od toho, co prožívají někde jinde, pauzu. A proto byla už velmi, velmi dávno uzavřena dohoda mezi zaklínači a světem mrtvých – duchové mohou několik dní v roce vstoupit beztrestně zpět na náš svět, výměnou za jejich čestný a upřímný slib, že budou dodržovat pořádek a nebudou lidem ubližovat, ani je nijak utlačovat.

Většina duchů své slovo dodržuje, protože jsou pro ně svátky mrtvých jedinou možností, kdy můžou mezi námi klidně bezcílně bloumat od ničeho k ničemu a zcela bezdůvodně. A oni si této možnosti opravdu váží. Ale samozřejmě jsou tu i duchové a další bytosti, které této možnosti zneužívají ke svým zlým záměrům, i když jich není mnoho.

I zaklínači si svátků mrtvých hluboce váží, protože jsou to v podsatě jediné dny v roce, kdy „nepracují“, tj. kdy nemusí duchy přesvědčovat, aby se vrátili zpět, nemusí řešit každý duchařský „prd“. Ale stejně jako duchové jsou vázáni slibem neubližovat a nedělat tady těch několik dní „bordel“, tak jsou zaklínači vázáni povinností okamžitě zasáhnout v případě, že se objeví nějaká duchařská rebélie. Situace se nesmí vymknout kontrole.

Za svůj život jsem zažila už spoustu klidných svátků mrtvých a můžu říct, že duchové úmluvu v drtivé většině opravdu dodržují a já s nimi byla tyto dny schopná komunikovat zcela přátelsky a bez předsudků. Někteří si se mnou i vyloženě chtěli promluvit a vzájemně jsme se sobě svěřovali s tím, co nás trápí. Jiné roky byl zase takový klid, že mě dokonce ani žádný duch třeba neoslovil a jen jsme si kývli na pozdrav. Ale bylo tu i několik opravdu „výživných“ dnů, kdy se pár rebelantů rozhodlo, že nám to prostě tady osladí a vylezou na náš svět jen za účelem, aby tady udělali pořádný bugr, a bylo nutno zakročit. Bohužel to byl zrovna rok, kdy jsem neměla nikoho na pomoc a zůstala jsem sama na několik různých duchů a dalších entit, které sem s sebou přitáhli. Ty dny mě to extrémně vysílilo a jeden večer jsem dokonce měla pocit, že ze mě už nezbylo vůbec nic. Že se mi to vše vymklo a úplně mě to vysálo a já z toho umřu. Když tento konkrétní svátek mrtvých skončil, byla jsem neskonale vděčná celému vesmíru, že tady pořád jsem, že jsou mí blízcí v pořádku. A tenkrát jsem se zařekla, že to už nikdy nesmím podcenit. Už jsem nechtěla dopustit, aby se snad mohlo třeba stát, že by něco ohrožovalo mě nebo nedej bože mé blízké. Od té doby nevidím svátky mrtvých jako jediné dny v roce, kdy si může dát zaklínač voraz, protože jsme najednou všichni kámoši co prdí duhu a z pusy vypouští třpytky. Naopak se na tyto dny dlouho dopředu psychicky i energeticky připravuju, trénuju různá energetická cvičení, provádím různé šamanské rituály na dodání energie a síly, využívám i moci kamenů a amuletů. Voraz si dám až ve chvíli kdy vím, že jsem opravdu pořádně připravená. Protože jak říkám, kdo je připraven, není překvapen. A být překvapený na Halloweena člověk ani zaklínač fakt nechce.

To jsou tak v kostce mé zkušenosti se svátky mrtvých. A co vy a svátky mrtvých? Měli jste někdy nějaký duchařský zážitek? 🙂

11 thoughts on “Svátky mrtvých: Co se během nich opravdu děje?”

  1. To je síla 🙂 hezký článek, díky, že se o to dělíš 😀 už chvíli mě láká zkusit mluvit s duchy. Vím, že jakékoliv vyvolávání a snaha komunikovat např na hřbitově je nebezpečné a člověk si může zadělat na velký problémy. Ale teoreticky na Halloween by to mělo být bezpečnější 😀 je teda v pořádku to zkusit? 😀

    1. Děkuji :). Tak na jednu stranu je to nebezpečné dost, na druhou stranu pokud si uvědomuješ možná rizika a jsi na to psychicky připravená, tak je podle mě hloupost to nikdy nezkusit :). Podle mě je to přirozené, proč by jinak lidé mohli s duchy komunikovat a vidět je, kdyby to bylo čistě špatné? Každá mince má dvě strany a komunikace s duchy je nebezpečná úplně stejně, jako třeba jízda v autě – můžeš mít nehodu a nemusíš, je to otázka schopností řidiče a někdy i náhody. Takže to zkus :). Jestli na Halloweena, tak to je otázka. Těch duchů tu bude mnohem víc a určitě ti nějaký odpoví, ale záleží jaký. Ale já bych do toho na tvém místě šla :).

  2. Tak to je dost zajímavé. Možná trochu mimo téma, ale jak jako zaklínač vnímáš naší sounáležitost? Cítíš ji s těmi dušemi?
    Přímo na Dušičky se mi nic nestalo, vlastně si všeho všudy uvědomuji jen jeden zážitek, kdy za mnou přišel duch nějaké dívky když jsem v noci usínala. Zjevila se mi její podoba a současně s tím mi v hlavě stanula věta: „Pomoc!“.. Vím, že jsem už byla tak trochu v „limbu“ a povídala si s ní dál, ale už nevím o čem. Každopádně jsem se jí druhý den ráno snažila nějak převést na druhou stranu, ale přijde mi, že jsem do takových zážitků vždy „vhozená“ a nevím moc, co mám dělat.. 😀 Je to už víc jak 5 let a od té doby se mi nejspíš nic dalšího nepřihodilo. Nic, co bych si uvědomovala.

        1. No jak které. Se spoustou navazuji ani ne tak vztah, jako spíš hlubší pouto. Prostě něco jako psycholog, pokud chce být člověk dobrý psycholog, tak se na to nemůže dívat jen tak povrchně, a zcela logicky už tak jakýsi „vztah“ vzniká. Je tam taky hodně důvery, a to z obou stran, jak z té jejich, tak z mojí. Ale někteří z nich jsou pro mě opravdu jen „náplň práce“, ale to spíš v ty dny, kdy mám takovou tu náladu ve stylu „ať mi celý svět políbí prdel“ :D. Jsou dny, kdy mám taky dost svých vlastních starostí a uvědomuju si, že nejsem povinna skákat kolem duchů 24 hodin denně pokaždé, když si chtějí vylít srdce. Takže jim klidně řeknu, že jsem si jistá že to počká do rána, teď jdu spát a hotovo a pokud mě spát nenechají, budu zlá. Ale tím, že je mezi náma často i dost respektu, tak to funguje :). A zase asi nemůžu říct, že by mi někdy nějaký duch byl uplně totálně ukradený. Takže tam tu sounáležitost cítím, ale ve zdravé míře, řekla bych :).

          1. Krásný, děkuju za odpověď. 🙂
            Pokud se rozhodneš někdy napsat nějaké tvé zážitky z duchy, třeba jejich příběhy, určitě nebudu jediná, koho to bude zajímat. 🙂

  3. Moc pěkný a zajímavý článek. Tohle období mám nejraději, jsem tak nějak víc jakoby ve své kůži a také v klidu a plná energie. Samozřejmě si dávám také pozor, jak píšeš kdo je připraven není překvapen.
    Zážitky s mrtvými mám ale výhradně na Dušičky si ted asi na nic nevzpomenu, konkrétně v ten den. Hmmm nepamatuji se. Spíš mimo Dušičky a to zejména na opuštěných nebo destruktivních místech no.
    Jak začíná už tady to období tak je cítit silná změna, jsou u nás na zahradě duchové některých zvířat. Konkrétně jsem asi před týdnem cítila psa babičky co před 3 lety umřel. Proběhl přímo vedle mě. Někdy je to zvláštní ale už jsem si zvykla.
    Pevné nervy přeji a žádné neposlušné duchy. 🙂

    1. Děkuji! 🙂 To musí být super když kolem tebe běhá nějaký mrtvý mazlíček, to se s ním můžeš třeba i pozdravit a tak :). Já si u některých zvířat a lidí přeju, aby nikdy neodešli, i když vím že je to sobecké.

  4. Tak to je hodně zajímavý článek. Nikdy jsem o svátku mrtvých takto nepřemýšlela a musím zaklepat, žádný duchařský zážitek nemám. Já bych si netroufla vyvolávat duchy či zkoušet nějaké přivolání třeba krvavé Mary o půlnoci v zrcadle. Ačkoliv nikdo stoprocentně nikdy existenci duchů neprokázal, tak věřím, že něco mezi nebem a zemí prostě musí být. Proto mám také strach ze tmy. Neřekla bych, že se duch může zjevit v takové intenzitě jako je tomu v hororových filmech, ale věřím tomu, že „něco“ možné je. Mám z takových věcí respekt.

    1. Děkuji za reakci, je to i dobře, člověk by vyvolávat duchy neměl a měl by s nimi komunikovat jen v případě, že je na to stoprocentně připravený. Sama jsem duchy vyvolávala jenom jednou a víckrát bych to už nedělala. Vidím ale zásadní rozdíl ve vyvolávání a komunikaci. Je dobře, že máš z takových věcí respekt, tak by to mělo být! 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.